Liberální demokracie bude muset sama sebe omezit…

text vyšel v České pozici 22.4.2019 zde

Liberální demokracie bude muset sama sebe omezit nechce-li skončit ve válečné vřavě.

Vladislav Chvála

Významy slov se častým používáním mění, protože taková je jejich podstata. Jsou to nástroje k vyjednávání významů. My lidé jsme zvířata žijící v jazyce, říká teorie rodinné terapie. Angličtina má pro to výstižný pojem „languaging“, jazykování. Významy slov se při něm vyjednávají, a proto se neustále proměňují, někdy zpřesňují, někdy zamlžují. Georg Orwel tuto vlastnost slov vystihl ve svém dystopickém románu 1984. Musíme být opatrní, když své jistoty opíráme o proměnlivé významy slov.


Máloco bylo ve dvacátém století tak překrucováno jako význam slova demokracie. Lidé naší generace si ještě pamatují, jak bezostyšně byl nazýván demokracií totalitní režim, který nastolili komunisté po roce 1948. „Lidově demokratické“ totalitní režimy vytvořily blok, který soupeřil s původní demokracií západní Evropy. I ta nastolila sama sebe v krvavých povstáních proti starým pořádkům ve jménu svobody člověka. A právě svoboda je tím nejcennějším, a současně nejslabším jádrem demokracie. Protože k demokracii je třeba vyrůst, tu naleze nastolit nebo vybojovat. Kdo jiný by to měl vědět než Češi, kterým byla v krátkých dějinách demokracie několikrát darována a znovu ukradena. Nejde-li ruku v ruce se svobodami také odpovědnost, nezmění-li se etika společenství z etiky povinnosti v etiku odpovědnosti, stane se sen o svobodě člověka noční můrou otroka.

Aby bylo možné slovem demokracie pojmenovat tak odlišné režimy jakým je nejstarší demokracie v Anglii i nejkrvavější demokracie bolševiků, zvykli jsme si na přídomky jako „tradiční“, „konzervativní“, „socialistická“, „lidová“, „liberální“. Těmi lze zvrátit původní význam i v pravý opak. Asi jako bychom označením „sníh“ mínili bílou, ale „sociální sníh“ znamenal černou. V současnosti zažíváme znovu takový zvrat významu demokracie přídomkem liberální. Ano, když svobody, tak hned všechny. Je však možné, že pokud radikální zastánci liberálních hodnot neomezí sami sebe, utopí znovu celou demokracii v krvi radikálně osvobozených jedinců. Příznaky tohoto procesu jsou už vidět a nejsou to jen nějaké náznaky. Vidíme rovnou rázné činy v ulicích francouzských měst i stoupající popularitu radikálních řešení všude po Evropě, která se v minulosti tolikrát spálila. Nezdá se vám taky, že čím více liberální politiky, tím nenávistnější jsou projevy k odlišným politickým názorům?

Liberálním demokratům jako by unikal jejich cíl. Čím svobodnější je člověk, za kterého bojují, tím více nenávisti musí společnost snášet. Můžeme si libovat, že už přes 80 let tady není na starém kontinentě válka, když ovšem zavřeme oči i uši před válečnými konflikty na blízkém Východě a v Asii, když se pečlivě vyhneme utečeneckým táborům na jihu Evropy. Vrtá nám v hlavě otázka, jak je možné, že se tolik mladých lidí z bohaté Evropy nechalo najmout tzv. Islámským státem k masakrování civilního obyvatelstva? Čím to je?

Ve společnosti je nahromaděná frustrace a nenávist, která se vybíjí kdekoli, kde je to možné. Ubylo hospodských rvaček, kde se dalo zbavit těchto nepříjemných stavů pravidelně každý týden. Střety fotbalových fanoušků už nestačí vyčerpat energii psychických a sociálních frustrací. Ale kde se bere taková zlost uprostřed prosperující společnosti? Všichni nás přece ubezpečují, že žijeme v bezprecedentně nejstabilnější fázi moderní historie.

Pocit bezpečí se rodí v rodině, vždy znovu s každým dítětem. Základní důvěra proti základní nedůvěře je vývojový úkol každého člověka během prvního roku života a velmi závisí na tom, jak bezpečné a pečující je toto první sociální prostředí. Určitě později v životě je každý z nás mnohokrát zklamán, ale máloco má na nás takový vliv jako zrada a selhání těch nejbližších v dětském věku, kdy potřebujeme ochranu před předčasnými nároky světa. Dítě pro svůj vývoj a zrání nezbytně potřebuje stabilní prostředí plné sociálních podnětů v kombinaci s pevností. Potřebuje to nejen pro nějaký dobrý pocit, ale proto, aby správně dozrál mozek. Víme, s jakými problémy se potýkají děti, o které se postará až stát prostřednictvím dětských domovů a dalších ústavů. Není pochyb, že vlastní rodiče, jsou tím nejdůležitějším a nejdůvěryhodnějším prostředím pro vývoj každého dítěte díky biologickému zakotvení vzájemných vztahů. Je zcela jisté, že matku a otce máme každý jen jednoho, a ostatní mohou být jen lepší či horší náhradou. Nestabilní prostředí poškozuje děti tak, že v dospělosti mohou destabilizovat celou společnost. Jak však tento proces vypadá v realitě? Jakou stabilitu vztahů zažívá až polovina našich dětí ve společnosti s padesátiprocentní rozvodovostí? Lze snad říci, že je to naplňuje pocitem důvěry, jistoty a nadějí v dobrou budoucnost? O tom lze s úspěchem pochybovat. Nemůže snad toto být ten zdroj nedůvěry a zlosti, který hledáme?

V naší práci s rodinami jsme došli k poznání, že pro dítě je velmi důležitý rozdíl mezi matkami a otci, mezi ženami a muži. A protože je to matka, kdo dítě devět měsíců nosí ve svém lůně a pak porodí a kojí, je to také ona, kdo poskytuje dítěti tu nejbezpečnější ochranu. Mateřství je tím nejcennějším stabilizujícím fenoménem, který má společnost k dispozici. Chováme se k němu tak? Pečujeme o něj dostatečně? Nebo raději vyháníme matky z domácností do práce, abychom zvýšili produkci? Vychováváme holčičky k mateřství, nebo jim pod praporem liberální výchovy místo panenek vnucujeme auta na hraní, ve jménu rovnosti pohlaví? Jak prospívá diferenciaci pohlaví ideologie transgenderu, která pod rouškou péče o jedince se vzácnou poruchou pohlavní identity (a nejspíš také pod tlakem špatného svědomí Evropy ze selhání v minulosti) mobilizuje aktivisty k útokům na základní jistoty naší kultury? Zatím jen znejišťuje rodiče i dospívající děti. Zástupy zmatených chlapců a dívek žádají o zbavení své pohlavnosti. Ano, zbavení pohlavnosti, protože skutečnou změnu vrozené tělesnosti provést nejde, lze ji jen maskovat. Žadatelů není málo, za poslední dva roky narostl jejich počet například v Anglii desetkrát. Nesmyslný požadavek vypjaté politické korektnosti nám brání o tom diskutovat a normalitu mužů a žen bránit, protože to by přeci mohlo být chápáno jako útok na někoho, kdo se necítí tak docela odpovídat normálnímu vývoji.

Nikdo se dnes nesmí divit homosexuálnímu chování, ani změnám pohlaví podle momentální nálady člověka, i když ani jedno nevede k naplnění generativní funkce, a tedy k dozrání člověka. Aktivisté se radují, v kolika zemích světa se jim už podařilo zlomit veřejné mínění a dosáhnout legalizaci sňatků leseb a gayů. A opravdu, nikdo se tomu už ani moc nediví, většinová společnost se sice bránila, a tu a tam ještě brání, ale akceptovala i to. Proč ne? Je ovšem otázka, zda svou homosexualitu akceptují sami homosexuálové, když trvají na tom, že jim musí být umožněno mít děti, ačkoli to biologicky není možné. Vlastní dítě může být vždy jen jednoho z nich, a druhý z vlastních rodičů musí být zapřen. Halasně se ohání tím, že to nevadí, že dítěti je to jedno. Ale není. Bohatí chlapci jsou připraveni vydat milióny za to, že jim nějaká chudá žena z třetího světa odnosí dítě, aby mohli být matkou i otcem, a hlavně se tím chlubit na svých facebookových profilech před svými přáteli. Dítě kupují jako zboží a už tu máme celé burzy, kde se smlouvá, kdo a komu za kolik odnosí dítě. Že se o tom nehodí mluvit? Ano, aktivisté budou křičet. A liberálové se jich budou zastávat, ve jménu svobody jednotlivce proti společnosti. Protože postoj k LGBT komunitě se stal markerem svobody. Podívejte, co prvního vytáhli protivníci na Čaputovou v boji o prezidentské křeslo na Slovensku: společensky zcela okrajové téma rozhoduje volby. Proto stále přibývá těch, kdo v dalších volbách raději zvolí drsně vypadajícího vůdce kdekoli v Evropě, hlavně když bude mít protisystémová hesla. To zase potěší Putina, nebo Orbána, kteří slíbí vystrašenému lidu ochranu před podobnými výstřelky liberálů. A Evropa se bude místo k vytoužené svobodě posunovat stále víc k radikálním pólům politického spektra, dokud nepoteče krev a nevybije se nahromadění nenávist.

Proto budou muset nakonec liberální demokraté omezit sami sebe, nemají-li být smeteni hněvem obyčejných lidí, kteří dobře cítí, že práva LGBT komunity nejsou tím hlavním tématem, o které jde především. Právo homosexuálů na dítě není to, co zachrání naši budoucnost. A proto je třeba tuto agendu liberální demokracie opustit a věnovat se opravdovým problémům, které trápí všechny Evropany bez rozdílů. Jak vrátit dětem jistoty a důvěru v rodiče, kteří je přivedli na svět? Jak zvýšit naději, že davy dospívajících najdou smysl svého života v něčem jiném než v pouhé destrukci světa, jaký jim rodiče předávají? Jak vrátit důstojnost práce, rodičovství a péče o děti?  Jak ochránit rodinu, bez které žádná nová generace nemůže vyrůst? Jak zajistit sociální smír mezi stále se vzdalujícími sociálními vrstvami a mezi generacemi? Jak zabránit zneužívání moci finančními skupinami a oslabování státu, aniž přitom radikalizují masy levicové nebo pravicové extremistické ideologie? To jsou úkoly, které jsou mnohem větší, s mnohem rozsáhlejším dopadem na celou společnost, než jsou vyhrocená témata sexuálních menšin.