Věk nerovnováhy

Publikaci kolektivu autorů editorovaná Václavem Cílkem a Alexandrem Ačem vyšla právě v nakladatelství Akademia. Podíleli se na ni naši terapeuti Ludmila Trapková a Vladislav Chvála (květen 2019)

11 Rodina jako organizmus

Ludmila Trapková a Vladislav Chvála

Odolnost světa je odolností člověka a ta se odvíjí od rodiny

Věci nechtějí být spravovány špatně. Aristotelés, Metafyzika

Z celoplanetárního hlediska je člověk sám zanedbatelnou realitou. Všechna ohrožení, která popisují autoři jednotlivých kapitol této knihy, se však vztahují právě k jedinci. Odolnost našeho světa je ve skutečnosti odolností člověka vůči prostředí, které se dynamicky proměňuje a které klade vysoké nároky na lidskou schopnost pružné adaptace. Odolnost jedince se odvíjí od odolnosti rodiny, do které se narodil a ve které potřebuje být dostatečně dlouho chráněn před předčasnými nároky okolí.

V atmosféře vypjatého individualizmu v liberální společnosti přestává být jasné, co vlastně rodina je. Máme-li se jako rodinní terapeuti pokusit vystihnout podstatné faktory, které mohou rodinu v nedaleké budoucnosti ohrožovat, máme-li uvažovat, jak podporovat její odolnost, musíme si vyjasnit, co rodinou myslíme. V českém pojmu „rodina“ jasně slyšíme, oč jde. Jde o přivádění potomků na svět. Rodit a vychovat novou generaci pro samostatný život, to je hlavní téma, účel i smysl rodin. Pokud se nebudeme držet tohoto kořene, můžeme se snadno zaplést do nekončených ideologických diskusí o tom, jaké skupiny lidí se mohou nazývat se rodinou. Nejen heterosexuální, ale i jednopohlavní páry nebo i skupiny o různém počtu osob pečujících o děti, se chtějí označovat za rodinu. Pojetí rodiny jako nejmenšího možného bio-psycho-sociálního živého organizmu schopného úplné replikace, může nepřehlednou situaci vyjasnit. Úplnou replikací míníme replikaci jak biologickou (genetickou) tak kulturní.

Genetická replikace se děje díky evolucí prověřenému pohlavnímu rozmnožování, které zajišťují dva pohlavně odlišní jedinci s rozdílnými úkoly. Vyměňují si pohlavní buňky s poloviční sadou chromozómů. Úplná – diploidní sada vzniká z mateřského a otcovského organizmu.  Z toho je zřejmé, že biologickými rodiči dítěte mohou být jen dva rodiče, muž a žena.[1] Ti jsou nejprve partnery, které spojuje vztah získaný a nikoli vztah vrozený – jinak by se jednalo o incest. Teprve narozením společného dítěte se muž a žena stávají vlastními rodiči dítěte. Dítě je už navždy spojí dvěma vrozenými vazbami, které nejde žádným způsobem zrušit. Rozvod se vždy týká pouze původního partnerství, kdežto rodičovství trvá dál. Ještě žádný soud na světě nerozvedl rodičovství. Rozštěpení těchto dvou funkcí, partnerství od rodičovství, komplikuje a emočně zatěžuje vztahovou situaci rodiny natolik, že se snadno aktivují nevědomé psychologické obrany. Tou nejjednodušší je popření vrozené, biologické části rodinné reality.

Dítě nespojuje jenom otce a matku, ale celé dva rody

Kdo odřízne kořeny, marně hledá plody, (antické přísloví in Walther 25 514a)

Dítě nespojuje hlubinnou vazbou jen dva biologické rodiče, ale i celé dva rody, ze kterých pocházejí matka a otec. Narozením každého dítěte dojde k replikaci doslova fraktálového vzorce potvrzovaného z obou stran: Událost porodu se šíří po vztahové síti horizontálně i vertikálně – transgeneračně. Životaschopnost rodu spočívá v předávání rodičovských funkcí z generace na generaci. Původní nositelé těchto funkcí ustupují, posledním z vývojových úkolů mateřství a otcovství je psychosociální porod – propuštění dětí do samostatnosti. Podobně jako se zavíjí děloha po porodu, „zavine“ se i původní rodičovství a po narození další generace se transformuje do prarodičovství. Čtveřice prarodičů se dále „přerodí“ a vzniká osm praprarodičů atd.

K pochopení základního vzorce, ve kterém z jednoho získaného vztahu vznikají dva vztahy vrozené, je třeba rozdíl mezi získaným a vrozeným vztahem vidět, uznávat a cenit, podobně jako je nezbytné vidět, uznávat a cenit rozdíl mezi mužem a ženou. Oba druhy vztahů se vyskytují v každé rodině a působí jako polarity, které se spontánně vyvažují. Vrozené vztahy jsou dostředivé a posilují kohezi, soudržnost rodiny. Vztahy získané jsou odstředivé, rodinu otevírají navenek, takže nehrozí její patologické uzavření, které bývá zdrojem rozmanité individuální psychosociální patologie a psychosomatických poruch. Jakmile však v onom vyvažování získané vztahy naopak nepřiměřeně převládnou nad vrozenými, systémově má rodina tendenci se rozpadat.

To se může stát, když se vlastní postavy vymění za postavy náhradní bez reflexe složitosti nové situace a bez respektu ke všem zúčastněným, kteří se nemusí na změnu všichni snadno adaptovat. „Sociálně potracené“, nebo předčasně „sociálně porozené“ děti mohou kompenzovat svou existenciální úzkost poruchami chování a později sklonem ke kriminalitě (hovoříme o sociální rovině rodinné existence), pokud ovšem jejich organizmy nesáhnou k pasivní obraně zvýšenou nemocností (psychologická a somatická úroveň existence rodiny). Jestliže se těmto dětem a rodinám nedostane terapeutické pozornosti na té rovině, na které se jejich slabost manifestuje, jejich nemoci a symptomy mívají tendenci chronifikovat.  

Předávání kulturních vzorců – rozdíl mezi rodinou a tlupou

Je třeba řídit se společným, ale ač je rozum společný, žije většina lidí tak, jako by měli své zvláštní myšlení. (Presokratici, Zlomek B2 ze Sexta)

Způsob, jakým rodiče pečují o dítě, které je ze všech savčích mláďat nejdéle bezmocné a nesamostatné, je ovlivňováno kulturními vzorci od samotného narození už na preverbální úrovni vývoje. Rodina předává spolu s jazykem tyto vzorce svým dětem. Nemá-li skupina dospělých potenciální možnost přivést na svět vlastní dítě a vychovávat ho do dospělosti, sotva může být nazývána přirozenou rodinou. Může být dobrou náhradní nebo neúplnou rodinou pro děti, kterým se vlastní rodiče nemohli nebo nechtěli věnovat. Skupina složená z muže a více žen, nebo z ženy a více mužů a jejich dětí, je ve skutečnosti soustavou více rodin se vší složitostí a vztahovou tvořivostí i zátěží, kterou to přináší. Jestliže žije pohromadě více dospělých a více dětí bez rozlišení, jde o tlupu. Takové uspořádání v dějinách člověka jistě převažovalo, s rostoucí hustotou obyvatelstva a nároky na strukturovanost společnosti, nemůže tlupa stačit na výchovu dětí. V dnešním neklidném světě můžeme doslova v přímém přenosu vidět, jak tam, kde selhává stát, jehož hlavní funkcí je garance bezpečí a stability, vznikají tlupy, které poskytují svým členům bezpečí, jsou však obvykle ohrožením pro ostatní.

Rodina sestává z biologických, psychických a sociálních systémů

Celek je to, co má začátek, střed a konec. Aristotelés, Poetika

Abychom pochopili, co rodinu ohrožuje, je třeba přijmout představu, že rodina je organizmus složený jak z biologických, tak psychických a sociálních systémů. Nejde ji rozebrat na součástky jako auto, opotřebené součástky vyměnit, jiné nahradit modernějšími a sestavit auto nové. Člověk je spíše jedním z „orgánů“ rodiny a rodu, do kterého se narodil. Nemoci jednoho orgánu jsou současně onemocněním celku, celého rodinného organizmu. Zranění jednoho orgánu, je zraněním celku. Co se v rodině jednomu stane, všem se stane.

Pohled na rodinu jako na bio-psycho-sociální organizmus nás přivedl k objevu mnoha nápadných podobností mezi vývojem dítěte v rodině a vývojem plodu v děloze. Ze všech analogií, které jsme popsali, jsou dva principy nejpodstatnější: Děloha i rodina jsou uzavřené prostory poskytující ochranu před předčasnými nároky prostředí, a za druhé, jak dělohu, tak rodinu (podobně jako buňku) odděluje od okolí selektivně prostupná hranice, jejíž kvalitě je nutné věnovat pozornost. Rozhoduje o tom, zda se z okolí dovnitř dostane dostatek podnětů a dalších zdrojů k růstu a zrání, zda vzájemná výměna látek a podnětů bude usnadňovat anebo naopak ztěžovat přizpůsobování vývoje organizmu měnícím se podmínkám okolí. Proto rodinu nazýváme sociální dělohou. (Trapková & Chvála, 2004).

Míra odolnosti rodiny vyvěrá z celé rodové linie a kultury, historie rodu a jeho tradice. Jednotlivé rody vzájemně spolupracují při udržování bezpečného prostředí a současně soutěží o zdroje. Některé bezesporu sílí, jiné slábnou podle toho, jak byli jejich členové ve společném prostoru úspěšní.

Všechny jiné varianty péče o dítě tam, kde rodina, a především vlastní rodiče selhávají, jsou více nebo méně užitečné náhrady. Nelze je stavět na roveň bio-psycho-sociálním vztahům v biologické rodině kromě jiného právě proto, že už mohou být pouze psycho-sociální, a tudíž mnohem zranitelnější. Jsou méně odolné, snadněji se rozpadají v případech, ve kterých je oslabená nebo dokonce zcela chybí ta vrozená, dostředivá složka.

Významnou součástí prostředí rodiny jsou vztahové sítě, společenství jednotlivců, která se už od dvojice, či trojice a tím spíš v početnějších populacích projevují tzv. systémovými vlastnostmi, které jsou do značné míry autonomní. Pokud nejsou reflektovány, není prakticky velká šance mít na ně vědomý vliv. Tak například ve dvojici matka – dítě se může zacyklit nadměrná péče úzkostné matky a choulostivost dítěte. Čím úzkostnější matka, tím choulostivější a časem i nemocnější dítě. Čím nemocnější dítě, tím větší matčina úzkost. Nikdo si nemusí zacyklení všimnout, zvláště když se k nadměrné péči přidá ještě i pečlivá lékařka a když otec, který by mohl přidat trochu otužování, chybí.

Jsme si vzájemně prostředím

V jiném příkladě se může ve stabilním manželském páru zdatnost jednoho z manželů posilovat malou zdatností druhého, takže po letech můžeme potkat nemocnou ženu zcela závislou na svém manželovi, který se postupně naučil pracovat za dva. Teprve když první z nich zemře, začne se po nějaké době ukazovat, že původně silnější muž, se najednou propadá do bezmoci. Anebo kdyby jako první zemřel onen muž, žena by se mohla časem ukázat jako mnohem samostatnější, než tomu bylo za manželova života. Na malém a jednoduchém příkladě je tedy možné ukázat, že jsme si vzájemně prostředím, které spoluvytváříme. Sociální, psychická a fyzická úroveň lidské existence se na sebe navzájem vylaďují.

Z hlediska lidských schopností reagovat na měnící se podmínky, je klíčovým orgánem lidský mozek, tělesný orgán schopný generovat vědomí. Je-li naše vědomí současně vědomím vesmíru, kterým se vesmír na sebe sama podíval (ve smyslu silné kosmologické hypotézy Fritjofa Capry), je třeba o tento nástroj pečovat. (Capra, 2004) Současné vědomosti o utváření lidského mozku dokládají, že tím nejpodstatnějším faktorem pro jeho zrání během ontogeneze je stabilní a na podněty bohaté sociální prostředí, do kterého se člověk narodí, a právě jen v určitých formativních obdobích umožní vytvořit hlubinně bezpečné vztahové vazby nejdříve s mateřskou, o něco později také s otcovskou postavou.

Tato základní raná zkušenost způsobí, že se nám později už nikdy ve své bio-psycho-sociální úplnosti žádnou intervencí zvenčí tyto vazby nemohou ztratit. Jsou nutnou podmínkou pro utvoření a prožívání zdravé identity po celý zbytek života, zejména pro plnohodnotné dokončení separačního procesu z původní rodiny.

Zkušenosti a poznatky psychoanalytiků a rodinných terapeutů o významu dětství pro zdraví člověka v dospělosti dostaly nový, mnohem závažnější rozměr, když se poměrně nedávno díky zobrazovacím technikám ukázalo, jak dalece je lidský mozek plastický a jak i jeho struktura, nejen funkce, jsou závislé na jazyce v bezprostředním sociálním okolí člověka, a tedy na prosté komunikaci. Péče o jazyk, o prostor k pravidelnému bezpečnému dialogu, je péčí o autentický svět a je také hlavním úkolem rodiny. (Hopper & Weinbeerg, 2011)

Zrání mozku je narušováno existenciální úzkostí, pokud je nezralý organizmus vystaven nadměrnému stresu. Dítě nejsnadněji podléhá strachu z neznámého, panice a bezmoci. Děti, které nebyly dostatečně chráněny, mohou jen obtížně vytvářet zdravé psychosociální prostředí pro své vlastní děti. (Siegel, 2012) Rodičovské chování a hlubinnou citovou vazbu člověk musí sám na sobě jako dítě uvnitř bezpečně ohraničeného rodinného prostředí zažít, aby ji uměl prožívat a poskytovat jako dospělý, nestačí ji „okoukat“ mimo rodinu. Tato poznámka se týká diskusí o tom, jestli je jednopohlavní rodina stejně užitečná jako rodina přirozená se dvěma rodiči mužem a ženou. Není. V jednopohlavní rodině druhé pohlaví pro vznik výlučné a trvalé hlubinné vazby existenciálně chybí. Jednopohlavní rodina je rodina neúplná a v tomto smyslu náhradní.

Základní vývojový konflikt mezi důvěrou a nedůvěrou se řeší už během prvního roku života, už tehdy se rozhoduje o tom, zda bude člověk vnímat svět především jako bezpečný, anebo nebezpečný. (Erikson, 1993) Proto není vůbec nadnesené tvrzení, že bezpečí, ve kterém vyrůstají děti v láskyplných rodinách, je také bezpečím pro společnost, pro kterou dozrávají. Ukázalo se totiž, že podle toho, jak dětská mysl hodnotí pozorované rozdíly při poznávání světa, aktivují se rozdílné neuronální okruhy a pak i celé chování. Při pocitu bezpečí se rozvíjí zvídavost a tvořivost dítěte, kdežto při pocitu nebezpečí se dítě stahuje nebo útočí. Tak je tomu i u dospělého, ale u dítěte se tak rozvíjí celý jeho charakter. (Ganttová & Agazarianová, 2015) Děti vyrůstající mimo rodinu nebo v prostředí, které nevytváří dostatečné bezpečí, nerozvíjí jejich tvořivost a zvídavost, snadněji podléhají radikálním ideologiím a častěji útočí na strukturu společnosti, jak jsme toho aktuálně svědky při útoku na Berlínský vánoční trh. Výměna rodičovských postav po rozvodu představuje pro každé dítě zvýšený nárok na adaptaci. Pro některé děti je to nárok natolik nadměrný, že jim bere síly k plnění dalších přirozených vývojových úkolů. Očekávání, že dokončí včas separační proces z rodiny, se komplikuje.  

Krásné žití

Již v dřívějších úvahách, v kterých jsme pojednali o hospodářství a panství, řekli jsme, že člověk jest přirozeně určen pro život v obci – proto i ti, kteří sice nepotřebují v ničem vzájemné pomoci, přece nicméně touží po soužití -, ale také společný prospěch lidi sbližuje, pokud každý jednotlivec má zájem na krásném žití. To tedy jest především účelem obce, a to jak pro všechny lidi společně, tak i pro každého jednotlivce zvlášť; ale lidé se scházívají také pro žití samo a udržují politické společenství. Neboť snad již v pouhém žití jest jistá část krásna, nepřekročuje-li tíha života příliš míru….. Jest tedy zjevno, že obec není společenství místa, ani jen k ochraně proti vzájemnému křivdění, ani pro směnu; ale ač i to tu musí být, má-li to být obec, přece, ani je-li to tu všechno, není to ještě obec, nýbrž obec je společenstvím dobrého žití jak v domácnostech, tak v rodech, jež má účelem dokonalý a soběstačný život.  Aristotelés, Politika, str. 109 a 114, vydal P. Rezek, 2009.

Rodina dosud přečkala všechno

Rodina, uspořádání, do kterého se člověk rodí, přečkala dosud všechno. Snad proto panuje optimizmus, že je sama o sobě dostatečně odolná a není třeba se o ni starat. Setkání ženy a muže je řízeno hlubokými instinkty, které se zdají být odolné i vůči brutálnímu kulturnímu potlačování. Lehkomyslně se předpokládá, že díky sexuálnímu pudu vzniká těhotenství bez ohledu na stav společnosti a dítě se narodí i za těch nejnepříznivějších podmínek. Detailní pohled do intimity párů, které přestávají rodit děti, však ukazuje na něco jiného.

Je alarmující, a pro dnešní společnost se zdá být symptomatickým, že se například v neobvykle velkém procentu párů vůbec ztrácí motivace založit rodinu a starat se o vlastní děti. Do našich ordinací přijde čas od času žena se stížností, že jen rozumově ví o svých biologických hodinách, ale žádnou touhu po dítěti nepociťuje. Anebo dítě porodí, ale nespustí se u ní spontánní mateřské chování, neprožívá radost z naplněného smyslu života, ale výchova dítěte je pro ni utrpením. Není čemu se divit. Jestliže je to žena, která nestačila dokončit svou vlastní cestu do dospělosti, její emoční projevy odpovídají situaci, jako by měla vychovávat dítě třeba 13letá dívka.

Jiní ani žádnou motivaci pro rodinu nehledají a spojují se s podobně orientovanými jedinci, u kterých hledají vzájemné ujištění, že je s nimi všechno v pořádku. Jako bychom byli v těchto případech svědky vyhasínání mateřského instinktu.

Kdo se neoženil, toho je třeba potrestat

O sňatcích budiž tedy vysloveno toto napomenutí i co bylo řečeno již dříve předtím, že si má člověk udržovat účast ve věčnosti přírody tím, že každý zanechává po sobě děti svých dětí a tak dává bohu pro všechen čas služebníky místo sebe.

Jestliže však někdo nebude dobrovolně poslouchat, nýbrž se bude držet v obci jako cizinec a stranou pospolitosti a zůstane po pětatřicátém roce svého věku neženat, budiž každý rok trestán. Platón, Spisy V, str. 188, překlad F. Novotný, Praha, 2003. Viz též podobný Tacitův výrok v první kapitole.

Rodina je článek v řetězu celého spojeného rodu

Pro rodinného terapeuta jsou to signály vymírání některých rodů, ať už pro nechtěnou sterilitu páru, anebo prostě pro nezájem přivést na svět další generaci. O tom, že takových párů přibývá, svědčí mnohé průzkumy a výzkumné práce. Zdá se, že metodologie těchto prací sleduje často pouze sociální vrstvu skutečnosti. Cenné jsou v tomto ohledu výzkumy, které se zabývají transgeneračním přenosem traumatu a vztahových vzorců. Ukazují na vývoji rodu ve třech, čtyřech generacích, jak se postupně z generace na generaci původní trauma buď uzdravuje, anebo naopak zhoršuje dalšími nevhodnými intervencemi do intimních vztahů rodiny. (Klímová, 1997)

Životní síly se tam obracejí proti směru času, mladší generace se vyčerpávají splácením dluhů generací předchozích a jejich organizmy ztrácejí sílu k reprodukci, o kterou už v některých případech ani nestojí. Domníváme se, že bychom byli mnohem blíže pochopení, proč se v západní společnosti rodí stále méně dětí, kdybychom právě těmto výzkumníkům více naslouchali a nezužovali zorné pole jen na vnější materiální, ekologické či jen sociální fenomény jedné, nejvýše dvou současných generací.

Steven E. Hobfoll představil v roce 1989 model rodinné resilience známý pod názvem „teorie zachování zdrojů“ (COR theory), kterým ukázal, že pro proces zvládání je důležité nejen získávání nových a zachovávání existujících zdrojů, ale i předcházení ztrátě rodinných sil. Tato teorie jako první upozornila na to, že v rámci rodiny může dojít ke ztrátě zdrojů následkem „ztrátové spirály“ (loss spiral) nebo k jejich získání v důsledku „růstové spirály“ (gain spiral). Spuštění ztrátové spirály nastává v případě, kdy ztráta zdrojů v jedné oblasti vyvolává ztrátu, ohrožení, nedostupnost či neschopnost čerpat z rodinných zdrojů sil i v jiných oblastech.

Na rozdíl od homeostatických teorií stresu není podle COR teorie příčinou stresu změna jako taková. Ke stresu dochází v případě: a) ztráty významných zdrojů; b) hrozby ztráty významných zdrojů; c) selhání v získávání zdrojů.

Hobfoll tak představil novou perspektivu krizové intervence, jejímž primárním zájmem nebylo jen posilování rodinných zdrojů, ale i prevence vzniku ztrátových spirál. Upozorňoval na to, že sociální síť nemusí být vždy jednoznačným zdrojem podpory pro rodinu. V případě, že slouží jako komunikační kanál, kterým jsou následky traumatu rozšiřovány, může vést k latentnímu ztrácení rodinných zdrojů (Tóthová, 2011).

Tři hlavní věci pro rodinu, rod, národ

Řekli jsme, že zákonodárce má při své činnosti hledět na tři věci, totiž aby obec, pro kterou se dávají zákony, byla svobodná, uvnitř družná a aby v ní byl rozum. Platón, spisy V, str. 113, překlad F. Novotný, Praha 2003.

Společnost nemůže převzít funkce rodiny, aniž by ji současně neoslabovala

Společnost na sebe nemůže převzít jednotlivé funkce rodiny, aniž by ji současně neoslabovala. Nejvhodnější podporu nalezne zdatná rodina v prostředí, které poskytuje řadu alternativních řešení a více možností. Pokud nelze najít řešení přestrukturováním zdrojů uvnitř samotné rodiny, je možné se obrátit na další členy rodu, pokud nejsou mezigenerační vazby zpřetrhány. Teprve v další řadě lze hledat oporu v nejbližším sociálním okolí. Z toho vyplývá, že společnost může zvyšovat odolnost rodin tím, že posiluje význam rodiny a rodů jako zdroje života. Může pečovat o prostředí, ve kterém se rodiny nacházejí na úrovni obcí i vyšších správních celků, podporovat otevřenou občanskou společnost, investovat do vzdělání a kultury, podporovat mezigenerační komunikaci.

V současnosti, kdy je kladen důraz na jedince, mládí, zdraví, výkonnost a spotřebu zdrojů, se může požadavek, věnovat více pozornosti celému organizmu rodiny, tedy od novorozence po nejstarší seniory, zdát přehnaný. Rozpad rodin, snižování porodnosti až za kritickou mez, ubývání schopností rodičovského chování, to všechno zvyšuje senzitivitu dalších generací vůči stresu, snižuje to míru odolnosti rodin. Podpora rodičovství, dostatečný prostor pro péči matek o malé děti, oceňování významu otců pro stabilitu rodin, respektování rozdílů mezi mateřskými a otcovskými kompetencemi, jejichž vyvažování se spontánně mění podle vývojových období dítěte, to vše zvyšuje šanci na vytváření bezpečných citových vazeb dítěte s hlubokými kořeny. 

Zvláštní pozornost zasluhují rodiny traumatizované, kterým by měla být dostupná kvalitní terapeutická péče. Čím více rodin je v dané populaci traumatizováno, tím menší je odolnost celé populace. V případě jakékoli traumatizace rodinného systému je třeba kromě primárně traumatizovaných hledat i všechny potenciálně skryté oběti události, to znamená všechny, kdo jsou součástí transgeneračního emočního pole, jež je deformováno neuzdravenou a systemicky působící traumatogenní dynamikou. (Figley, 1989) To vyžaduje udržovat a zkvalitňovat síť rodinných poraden a dalších specializovaných zařízení orientovaných na práci s traumatizovanými.

Nemáme na mysli jen brutální traumatizace, jaké zažily rodiny v holocaustu, ale traumatizace méně nápadné, v rodinách ukryté, nereflektované, tam, kde důsledky jsou podceňované, nebo tabuizované, jako jsou například sexuální zneužívání, úmrtí, rozvody apod. Také tato traumata se čistí anebo zhoršují přes generace a mají vliv na úroveň porodnosti. Jestliže se dnes polovina sezdaných párů rozvádí a třetina dětí se rodí mimo manželství, kvapem narůstá počet dětí, které budou zakládat vlastní rodiny s handicapem. Možná, že co nás nezabije, to nás posílí, a tak i mezi těmito dětmi budou takové, které nevýhody svého zrání dokážou kompenzovat a budou zakládat zdravé rodiny. Výzkumně je však doloženo, že jsou statisticky významně oslabeny a vyvíjejí se méně harmonicky oproti kontrolním skupinám. (Dytrich, Matějček, & Schüller, 1975)

Závěrem: co rody posiluje a co je oslabuje?

Víme, co rody posiluje a co je oslabuje? Na co by bylo třeba brát ohled, když uvažujeme o stabilitě rodiny v proměňujícím se prostředí 21. století v kontextu naší kultury uprostřed Evropy? Jaké prostředí pro rodiny má vytvářet stát tak, aby rodiny spíše sílily, než oslabovaly? Možnosti státu jsou velmi omezené, živý organizmus nelze beze škody řídit zásahy zvenčí. Lze právě jen pečovat o prostředí, ve kterém rodiny žijí. Půjde o práci spíše zahradnickou než inženýrskou. Prvním krokem je uvědomění si toho, co rodina je a jak zásadní je pro existenci celé společnosti. Rodina zasluhuje úctu, když už v naší sekulární společnosti nemůže mít status posvátnosti. Odpovídá tomu, co přírodní národy pokládali za tabu, na které se nesmí sahat. Druhým krokem je přijmout vědomí její zranitelnosti. Pokud nejsou v psychice dítěte obsazena vrozená místa pro matku a pro otce jeho vlastními rodiči, a je nutné hledat náhradní řešení, mělo by se co nejvíce podobat přirozenému uspořádání. Současně je nutné respektovat, že existenci vlastního rodiče, nelze vedle náhradního rodiče popírat. V nevědomí existuje a je prožíván, byť by byl neznámý nebo mrtvý. Svědčí o tom bohaté klinické zkušenosti, kde prolomení takových tabu vedlo k uzdravení.   

Dopis psa Diogena Řekům

Pes Diogenés posílá těm, kteří se nazývají Řeky, mnoho běd. A ty vás stíhají stejně, i když vám to nepřeji. Neboť podle vzhledu jste sice lidmi, duší však jste opice; všecko jenom předstíráte, neznáte však nic. Tak se vám mstí příroda. To, že jste si dali zákony, vás učinilo velmi zpupnými, protože si je nyní berete za svědky své vrozené ničemnosti. Nikdy nežijete v míru, ale celý život až do stáří trávíte v ustavičném boji a jste ničemnými společníky ničemných společníků. Navzájem si závidíte, kdykoliv spatříte, že ten druhý má o maličko jemnější plášť nebo o trošku více peněz nebo že je v řeči bystřejší nebo že je vzdělanější. Nic neposuzujete se zdravým rozumem, ale upadáte jen do pravděpodobností, dohadů a zdánlivostí a na všem shledáváte vinu. Nic neznáte – ani vaši předkové, ani vy sami – a právem proto trpíte, že jste vystaveni na posměch své vlastní neznalosti a hlouposti.

A když nám psům bráníte v životě přirozeném a opravdovém, nepášete snad na nás křivdu? Já pes vás mohu trestat jen slovy, opravdu vás všechny ztrestá sama příroda. Vždyť nad vámi všemi bez rozdílu visí smrt, před níž se klepete strachy. A často jsem viděl žebráky, jak se těší dobrému zdraví právě pro svou nouzi, a naopak boháče churavějící z nenasytnosti svého neblahého žaludku a svých chtíčů. Neboť tím, že jim vyhovíte, pošimráte na chvilku své choutky rozkoší, která vám pak připraví velké a silné útrapy. A nic vám pak nebude platný ani váš dům, ani krásné hlavice sloupů v něm, ale upoutáni na svá zlatá a stříbrná lůžka budete se po zásluze kroutit v bolestech. A nebudete mít ani dostatek síly k tomu, abyste snědli alespoň zbytky svých lahůdek se zeleninou. Ale jestliže máte rozum – jako že ho nemáte, když jste opilí -, uposlechněte moudrého Sókrata a mne a sejděte se všichni dospělí ke společné poradě a naučte se buď uměřenosti, anebo si raději dejte oprátku na krk.

Píši ti příteli, Antická próza, Odeon 1975, str. 16, přel. B. Borecký (dopis je antický padělek připsaný Diogenovi)

Literatura

Capra, F. (2004). Tao fyziky. Praha: Dharmagaia.

Dytrich, Z., Matějček, Z., & Schüller, V. (1975). Závěrečná zpráva dílčíhoúkolu st.plánu badatelského výzkumu čís.VII-3-7/2 Část B. Zprávy Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze č.34.

Erikson, E. H. (1993). Childhood and society. New York- London: W.W.Norton & Comp.

Figley, C. R. (1989). Helping trtaumatized families. San Francisco: Jossey-Bass.

Ganttová, S. P., & Agazarianová, Y. M. (2015). Skupinová mysl, systémově orientované vytváření funkčních podskupin a interpersonální neurobiologie. V W. H. Hopper E., Sociální nevědomí u osob, skupin a společností (stránky 102-118). Praha: Irene Press.

Hopper, E., & Weinbeerg, H. (2011). Sociální nevědomí u osob, skupin a společností. 1.díl: Převážně teorie. London: Karnac Books LTd.

Klímová, H. (1997). Jak člověk tvoří a maří svět. Hradec Králové: Konfrontace.

Siegel, D. J. (2012). The Develping Mind. New York: Guilford Press.

Tóthová, J. (2011). Úvod do transgenerační psychologie rodiny. Praha: Portál.

Trapková, L., & Chvála, V. (2004). Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha: Portál.


[1] Nedávno schválený zákon, který v Británii dovoluje ve zvláštních případech použít pro úpravu lidských gamet genetický materiál tří jedinců, je novinka, které nelze za přirozených podmínek dosáhnout. Týká se jen asistované reprodukce v případech některých dědičných chorob.