Chvála, V., Trapková, L.: Sociální děloha

Chvála, V., Trapková, L.: Rodina jako ‚sociální děloha‘ a kvalitativní výzkum

Kontext, XI, č.4, 1995, Koncept vývoje dítěte v rodině, ve kterém využíváme analogií s vývojem plodu v děloze.

Souhrn:

Předkládáme odborné veřejnosti výsledek více než desetileté práce se stovkami rodin v různých fázích vývoje. Ty se na našich pracovištích léčily pro nejrůznější symptomy, především z oblasti psychosomatiky v letech 1989- 2001. Zkušenost, která by se dala přirovnat k mnohočetné expozici všech případů, dala vzniknout vývojovému modelu rodiny, který z mnoha důvodů nazýváme sociální dělohou. Tento model neustále ověřovaný v praxi je užitečný především pro svou názornost s možností porozumět poruchám separace v různých vývojových fázích. To usnadňuje terapeutickou intervenci u pestré škály symptomů, od psychosomatického symptomu, přes poruchy chování a poruchy příjmu potravy až k poruchám sexuálního vývoje. Upozorňujeme na dvě významná těžiště jazyka, mezi nimiž při zdravém vývoji může dítě oscilovat: jazyk akceptující a jazyk vymezující. Výhody našeho modelu jsou zřetelné i při transgeneračním pohledu na vývoj rodinných systémů. Poukazujeme na teorii chaosu, která spíše než jiné teorie může být využita při modelování vývoje rodiny. V rodinném systému při vší pestrosti rozeznáváme významné kroky, jakési vývojové prahy, jejichž překonání je podmínkou dalšího vývoje. Zde se také hromadí symptomy v rodině při hledání nového nastavení celého systému. Tento pohled je kompatibilní s řadou pozorování a teorií jiných autorů. Nabízíme výzkumníkům model, jenž umožňuje klást si nové otázky, nebo staré otázky novým způsobem.

 

Summary: Chvála, V., Trapková, L: The Family as the ‘social womb’ and qualitative research

We present to the expert community the results of more than ten years’ work with families in different stages of development. These families were treated in our clinics for various symptoms, especially psychosomatic, in the period from 1989 to 2001. From multiple exposition of cases a developmental model of the family has been progressively established. For various reasons we call this model a social womb (uterus). The model, continually verified in everyday practice, is especially useful for its descriptiveness, which makes it possible to understand separation disorders in different developmental phases. This enables appropriate and effective therapeutic intervention in a wide range of symptoms – from psychosomatic ones, through behavioural and eating disorders to sexual ones. We draw attention to two important focuses of language between which the child oscillates: the accepting and the defining. The advantages of our model can also be seen from a transgenerational point of view of the development of family systems. We refer to chaos theory, which could be more useful than other theories for modelling the family system. In all the variety of family systems we distinguish significant steps, developmental thresholds as it were, the crossing of which is a prerequisite for further development. At these thresholds symptoms accumulate in the family while it is searching for a new ordering of the whole system. This viewpoint is compatible with a range of observations and theories of other authors. We offer researchers a model which makes it possible to put new questions, or to put old questions in a new way.

 

 Úvod

 

Rádi bychom se pokusili vyložit zkušenost, kterou jsme za řadu let práce s rodinami psychosomaticky nemocných učinili. Narážíme přitom na potíž, kterou má celá naše vědecká metodologie, má-li popsat tvar, který se vyvíjí a tudíž neustále proměňuje ze sebe sama, jak je typické pro živé organizmy. Umíme totiž velmi dobře popsat jevy kvantifikovatelné, dokonce i pravděpodobnostní výskyt u mnohočetných opakování jevů, umíme popsat geometrický tvar blízký ideálním tělesům, pro které máme název (krychle, kužel, koule…), jakmile však stojíme před úkolem zachytit a popsat tvar biologického, rostoucího a proměnlivého jsoucna, jakým je třeba strom, jsme v koncích. A přece každé dítě pozná jabloň od borovice. A to přesto, že každá jabloň a každá borovice je zcela individuální a není dvou zcela totožných jedinců. Metoda, na základě které můžeme téměř s jistotou přiřadit pozorovanému jednotlivému stromu jméno, je zkušeností nabytý určitý obecný tvar jabloní, topolů, smrků atd. Vzniká mnohonásobnou expozicí zcela individuálního obrazu tak, že vznikne obecný tvar.
Stojíme-li před tak složitým úkolem jako je popis organizmu rodiny, kde již jde o celou soustavu jednotlivců uvnitř jedinečného transakčního prostředí, pak neděláme nic jiného. Opakovanou expozicí zkušenosti s jednotlivými rodinami v různých vývojových fázích, a v důvěrné atmosféře terapeutických sezení, může nám povstat tvar, jehož parametry nejsou dokonce ani jen geometrické, nýbrž, lze-li to tak říci, interakční, jazykové. To je jistě příliš na přísné metodology klasického kvantitativního výzkumu. Máme se snad proto vzdát možnosti svědčit uvnitř vědecké komunity o zkušenostech nabytých při práci s rodinami? Naší laboratoří je sama rodina, disponující v přirozeném světě neuvěřitelným množstvím nejrůznějších variant uspořádanosti, v níž spontánně vznikají poruchy a přechodové stavy představující nekonečnou řadu experimentů. Metodou výzkumu je rozhovor a pozorování, experimentální intervence a reflexe pozorovaného. Není snad naší povinností pokusit se o domluvu na tomto poli už proto, že objevy, k nimž při své práci docházíme, považujeme za neméně důležité pro zdraví celé populace, jako jsou na jiném poli třeba objevy prionů, nebo viru HIV?
Proto vítáme pozvání na konferenci „Kvalitativní přístup ve vědách o člověku: hranice a perspektivy“ v Brně, kde očekáváme nalézt společenství, kterému lze nabídnout svědectví o povstalém tvaru rodiny jako „sociální dělohy“. S tímto pojmem máme již neodmyslitelně spjatý transgenerační pohled na vývoj rodin. O pravdivosti takového svědectví na půdě vědy mnohem lépe než bychom byli my schopni, promluvili u nás Neubauer , Fiala či Komárek . Spíše by bylo na místě mluvit o platnosti. Je-li tento model jako povstalý tvar co platný, k čemu slouží. Učinili jsme zkušenost, že představa rodiny jako sociální dělohy se znalostí růstových tendencí uvnitř tohoto chráněného prostoru, ožívá v rukou kolegů jako užitečný nástroj v terapii. Co více, má schopnost v chaotickém a těžko pochopitelném světě každé originální rodiny působit jako krystalizační jádro, kolem kterého se chaotický pohyb uspořádává a organizuje do srozumitelného tvaru.

 

Proč jsme pro popis rodiny použili termínu sociální děloha

 

Slovní spojení „sociální děloha“ se přirozeně zrodil v procesu, který H.Maturana nazývá „languaging“ – „jazykování“. (Cit) Během mnoha terapeutických sezení jsme museli dlouho nereflektovaně vyslovovat obraty z porodnického slovníku jak my, tak naši pacienti, než jsme si toho jevu všimli, uchopili jej a dál jej pozorovali jako takový. Kdykoli nám tyto výrazy později přišly na mysl, nebo se objevily ve slovníku rodin, zacházeli jsme s nimi stále uvědoměleji. Nejen to, stali jsme se svědky samovolného rozvíjení metafory o sociálním porodu, s jakou přesností vystihuje proces separace dospívajícího z původní rodiny. Pojmy sociální děloha a sociální porod nevznikaly tedy primárně jako konstrukty ad hoc, ale začali jsme metafory používat jako obecného tvaru, který spontánně povstal v jazyce mezi námi, dvojicí terapeutů, muže a ženy a mnoha rodinami našich pacientů.
Hlavním zdrojem naší zkušenosti jsou rodiny s psychosomaticky nemocným členem v jakémkoli věku, kteří na našich pracovištích podstoupili rodinnou terapii. Pracujeme v modu narrativní rodinné terapie Epstona a Whitea, to znamená, že se pohybujeme neustále v tzv. dominantních příbězích, které rodiny přinášejí a vyprávějí. Intervenujeme v průběhu takových vyprávění tak, aby vznikaly příběhy alternativní – léčivé. Stále jde o Slovo, které povstává z interakčního prostoru rodiny a v interakčním prostoru terapeutických sezení.
Průběžně jsme srovnávali zkušenosti z oborů, ze kterých metafory pocházejí a jistě se na integraci těchto myšlenek v našem uvažování podílel fakt, že jsme se v dialogu setkali porodník a psycholožka s původně matematickým vzděláním. V porodnictví do detailů vědecky popsaný proces zrání zárodku v děloze matky zakončený porodem a znalosti, které přináší výzkum vývoje dítěte v sociálním prostoru rodiny včetně separace dospívajícího od rodičů ve vývojové psychologii a sociologii. Ocitli jsme se tak na poli psychobiologie, jak ji popisují Michel a Mooreová.
Začali jsme si v další fázi naší práce uvědomovat, že oba procesy mají nápadně shodné charakteristiky a vyslovili jsme odvážnou hypotézu: Proces zrání plodu v těle matky se na vývojově vyšší – psychosociální úrovni ve svých základních parametrech opakuje, podobně jako je možné pozorovat opakování tvarů v přírodě. Když jsme hledali vhodné analogie, zdálo se, že je možné zahlédnout je v zobrazování komplikovaných chaotických systémů v podobě fraktálových obrazců, které dají nečekaně povstat tvarům listů, stromů, krajin. Urbanisté si například všimli pozoruhodného jevu, že se město Praha rozrůstá do tvaru České republiky. Prigoginova synergetika přinesla modely systémů dalekých od rovnováhy, pojem dissipativních struktur, které jsou mnohem blíže popisu biologické stále se vyvíjející skutečnosti, než jiné fyzikální modely.
Systémy, ve kterých vzájemně interagují vývojové potřeby tří figur: matky, otce a dítěte, jsou sice vždy jedinečné v nekonečných kombinacích osudů jednotlivců a jejich prostředí, kdesi na dně vší té pestrosti však bylo možno zahlédnout při mnohonásobném opakování terapeutických sezení jisté zákonitosti. Ty nejprve tušené, později stále více uvědomované nás vedly k definování jakéhosi obecného pohybu uvnitř konstelací rodinných vztahů, který, pokud námi byl v léčbě respektován, nebo terapií obnoven, měl vliv na ústup symptomů. Symptomy tak dostávaly význam přirozených projevů obtíží organizmu jednotlivce či rodiny jako celku při překonávání vývojových úkolů, totiž překážek na cestě životní síly, která proudí z generace na generaci. A samotná léčba se stávala procesem, ve kterém jsme dbali na uvolňování cesty tomuto pohybu.

 

Sociální děloha a sociální porod

 

Co vlastně představuje děloha? Když si odmyslíme anatomický substrát a podíváme se na funkci tohoto, pro antenatální vývoj člověka nepostradatelného orgánu, jde především o prostor dokonale chráněný před takovými nároky prostředí, které by byly pro vyvíjející se embryo a později plod fatální. Vlivy prostředí a energie se mu dostávají jen zprostředkovaně díky placentě skrze organizmus matky. Mateřský organizmus vlivy prostředí „překládá“ dítěti do přijatelné podoby, tlumí nepříznivé vlivy, zařizuje získávání potřebných látek.
Nepředstavuje snad rodina (od slova rodit) podobný chráněný prostor na nové psychosociální úrovni? Nemá snad také novorozené dítě před sebou úkol zmocnit se dovedností žít v lidském světě nezávisle na své původní rodině – sociální děloze, aby bylo schopno založit v dospělosti svou vlastní rodinu? Nemá snad vytvořit v prvních letech života základní „psychické orgány“, jejichž funkce se rozvíjí nejprve v chráněném prostředí vlastní jedinečné rodiny, než je dítě připraveno k samostatné konfrontaci s vnějším světem?
Tady je třeba učinit poznámku o redukcionismu. Je jasné, že bez jisté míry redukcionismu není popis komplikované reality vůbec možný. Na druhé straně se zcela shodujeme s Komárkem (2001), že se díky extrémní redukci může přehlédnout svébytnost redukovaného jevu1). Popisy skutečnosti, které se snaží za každou cenu neredukovat komplikovanost jevů, jsou nakonec jen velmi obtížně srozumitelné a stejně nemohou samy o sobě jisté míře redukce zabránit, jako to lze vidět třeba u Bossova popisu problémů medicíny a psychologie.
Svědčíme o jevech uvnitř chaotického systému, který rodina představuje, a ty nejsou zdaleka jen hmotné povahy. Vlastním médiem rodiny je jazyk vyrůstající ze schopnosti živých bytostí neustále přiřazovat významy jakýmkoli sekvencím událostí. Interakční prostředí je chaotickým systémem, ovlivňovaným každým z účastníků a současně zásadně ovlivňujícím možnosti vývoje každého z nich.
Vysoce náročným pro všechny členy rodiny je poměrně dlouhé období puberty a adolescence dítěte, které je završeno separací z psychosociálního prostoru primární rodiny. Termín sociální porod přirozeně metaforicky vystihuje to, oč v tomto období jde. Připomíná charakteristiky společné s fyziologickým porodem dítěte. Devítiměsíčnímu těhotenství odpovídá přibližně osmnáct let psychosociálního vývoje dítěte v rodině. V porodnictví se rozlišují trimestry těhotenství, vývojová psychologie klade významné vývojové krize také přibližně na rozhraní třetin věku od narození k osamostatnění. Kolem šesti let se dítě vydává z chráněného vnitřního (ženského) světa do nepohodlí vnějšího (mužského) světa nástupem do školy a řešením Oidipovského komplexu, poslední třetina cesty k dospělosti se začíná kolem 12 let nástupem puberty.

 

Oscilace mezi mužským a ženským těžištěm jazyka

 

Jak jsme stále více zcitlivovali k projevům originálního jazyka jednotlivé konkrétní rodiny, který se lišil od jazyků jiných rodin, a současně jsme se setkávali v oblasti teoretické v literatuře s novými objevy na pomezí oborů přírodních a humanitních věd a matematiky, ovlivňovala naše myšlení mezi jinými teorie chaosu. Užasli jsme nad počítačovým modelem tzv.Lorencova podivného atraktoru, jehož rozvoj příslušný program umožňuje modelovat odlišně podle různého nastavení třech parametrů, které mají vliv na charakter pohybu kolem dvou konstantních těžišť.
Jakoby grafická podoba Lorencova podivného atraktoru popisovala naši zkušenost se dvěma těžišti v jazyce každé rodiny, mužským a ženským. Pozorujeme, že dítě od samého narození osciluje mezi oběma typy „jazykování“, seznamuje se s nimi, osvojuje si jejich odlišnou podstatu, učí se je odlišovat a je od začátku průběžně spolutvůrcem konkrétní podoby „mužsko-ženského atraktoru“ své jedinečné rodiny, která se tak vymezuje od ostatních rodin.
Nejsou nám v rodinách neznámy ani extrémní podoby tohoto pohybu. Při určitém nastavení parametrů jako by vývoj křivky občas zapomněl na jedno z těžišť (mužský nebo naopak jen ženský jazyk je nenápadně diskvalifikován), křivka jej tu a tam a stále častěji vynechá, až se motá jen kolem druhého těžiště ( v rodině je preferován jen ženský nebo naopak jen mužský projev) a tento proces probíhá většinou mimo vědomí členů rodiny. Pokud bychom dokázali nalézt nějaké tři dobře definované parametry „dětského“, „otcovského“ a „mateřského“ vlivu na ostatní členy této základní trojice, mohli bychom sestavit soustavu tří nelineárních diferenciálních rovnic a matematicky se pokusit modelovat vývojové trajektorie v konkrétních rodinách. Dostali bychom do ruky výzkumný nástroj pro objektivizaci klinické zkušenosti a pro podporu terapeutických možností. Mohla by se ukázat míra platnosti experienciálního poznatku, že jsou oba principy v rodině nezastupitelné. Pokud jeden z principů, buď mužský nebo ženský v jazyce rodiny zaniká, hrozí, že se pohyb tříčlenného systému v extrémním případě zastaví a rod pod obrazem nějakého příznaku nebo nemoci, vymře2).
V příznivém případě se dítě cyklicky přibližuje vždy po nové trajektorii buď směrem k mužskému, nebo k ženskému jazykovému modu, přičemž musí vždy současně ten druhý opustit, vzdálit se mu a nikdy se neopakuje stejný pohyb po stejné dráze. Tak se postupně potomek identifikuje s tím modem, který odpovídá jeho biologickému pohlaví, druhý ukládá jako svou druhotnou zkušenost o mužsko-ženském světě, a může ji také v případě nutnosti aktivizovat a použít. Probíhá-li vývoj dítěte optimálně a je koordinován v koevoluci s oběma rodiči, kdy mu nic nebrání, aby se spontánně přiklánělo tu k matce, tu k otci, vyroste z něj zralý dospělý s jasnou pohlavní identitou, který je navíc schopný dočasně nahradit chybění druhé polarity v prostředí a zvyšovat tak možnosti přizpůsobení situačně nepříznivým podmínkám z hlediska svého pohlaví. Poruchy sexuální identity svědčí o poruchách právě tohoto procesu. Vývoj je vždy výsledkem vztahu nejméně dvou a často mnoha komponent uvnitř systému nebo mezi systémy a jeho kontextem, jak potvrzuje Gottlieb.
Co víc, můžeme pozorovat, jak je tento pohyb vývoje mezi mužským a ženským těžištěm v rodině charakteristický pro různé vývojové fáze rodiny. Jsou období, kdy se dítě potřebuje zdržovat déle blíž jednomu a jindy druhému pólu. Je pochopitelné, že ženským jazykem vládne především matka a mužským otec. V tom jsou obě základní postavy v rodině podle naší klinické zkušenosti dlouhodobě nenahraditelné, i když dočasně vzájemně zastupitelné. V zásadě je však nezbytné, aby dítě mohlo jasně odlišit, kde je místo mužské a kde ženské.
Vládne-li v rodině chaos v tom, kdo je nositelem mužského a kdo ženského jazyka, anebo se otec nebo matka snaží zastoupit trvale obě polarity, je pro dítě situace nepřehledná, pravděpodobnost poruch v jeho psycho-sexuálním vývoji vyšší a podmínky pro separaci ztížené.

Odlišnosti mužského a ženského jazykového modu

 

Jak se liší mužský jazykový modus od ženského? Nejsme linguisté, ale k jazyku jsme při terapii velmi pozorní. V češtině ( a předpokládáme, že to tak bude i v jiných jazycích), existují výrazy a způsoby, kterými mluvčí vymezuje, rozhoduje, rozděluje, podmiňuje, zkrátka naléhá na změnu světa ve svém okolí i svou vlastní. Z baterie různých zvuků sem patří především rytmus, rázný přízvuk na první slabice, úsečné a se značnou energií tvořené zvuky, spíše hlubší hrudní tóny, vrčení. Typický mužský modus jazyka je jakési „pch“, zachytitelné spíše v tónu, v uvozovacích větách odpovědí typu: „(Pch) Ty nevíš? Je to tak a tak…“. Nejde jen o pevná tvrzení faktů, nýbrž především o určení postavení mluvčího. Domníváme se, že jde o etologické souvislosti, které určují jazykový modus v němž se jasně vymezuje postavení mluvčího v sociální hierarchii. V extrémním případě je to takový způsob vyjadřování, který nepřipouští diskusi, chce imponovat. Jde o mužskou složku jazyka, typické pro ni je, kromě přímého útoku a rozhodnutí, také ironie. Tu jsme mnohokrát mohli společně s rodinou odhalit jako skrytou otcovu zbraň, bránící jeho sblížení s dcerou. Takovou otcovu neuvědomělou obranu nacházíme v tom místě vývoje rodiny, kterému jsme si zvykli říkat bulimická stagnace, tak často, že nepochybujeme o tom, že má hluboký význam. Nejspíš jde o výraz skutečných pudových sil tabu, popisovaných Freudem. V mužském modu jazyka je obsažena zkušenost s nutností překonávat překážky, bojovat, rozhodovat a vést k cíli, otužovat a zvyšovat odolnost dětí.
Je samozřejmé, že nejde jen o biologické pohlaví mluvčího. Obyčejně je v tomto místě sice muž, který se zdá být pro tyto úkoly lépe vybaven svou fyziognomií a fyziologií, ale stejně tak je schopna tyto jazykové operace provádět žena, je-li to nutné a je-li na chybění této nenahraditelné složky jazyka dost citlivá. Chybí-li mužský jazykový modus v jazyce rodiny, zpomaluje se růst dětí, snižuje se jejich odolnost, výkonnost, stávají se choulostivými a rozmazlenými, jen s obtížemi překonávají nároky separace. Je-li ho naopak nadbytek, dcery i synové jsou vycepované, emočně frustrované, napjaté, mají často poruchy řeči, bývají vnitřně chudé, v extrémním případě, není-li dostupný také mateřský jazykový modus, se zastavuje růst.
Čím je charakteristický ženský princip v rodině a jak jej můžeme rozpoznat v jejím jazyce? Hranice mezi zamlčovaným a vysloveným není zcela zřetelná. Ženské v člověku disponuje dorozumíváním s druhými, a především s dětmi, na preverbální úrovni. Projev nese známky prožívání a jeho zdroje a oporu je možné tušit v instinktech. Žena, která nesahá často k mužskému slovníku, spíše pozoruje, vyčkává, nerada vyslovuje nezralé myšlenky, a to ne proto, že by je neměla dostatečně rozumem zpracované, ale proto, že ještě necítí jejich váhu a platnost pro vnější svět. Než se vysloví, je dlouho „na příjmu“ a pozorně vybírá ze všech podnětů, ať už přicházejí zevnitř jejího vlastního světa, nebo zvenčí. Formuluje až tehdy, kdy cítí, že je čas. To se pak může vyjadřovat s velkou určitostí, naléhavostí, často s výrazným emočním doprovodem. Může být vlastním projevem sama zmatená, s jakou silou a jistotou je ona i druhý konfrontován. Nenaléhá na změnu, ale sama se proměňuje. Ono ji to nutí, narůstá, kypí do všech stran. Když se včas nepřidá mužský princip, který by vnesl strukturu, omezení, pravidla a řád, může se stát sobě i pro okolí destruktivní jako v té pohádce „Hrnečku vař.“ Tomu odpovídá slovní projev. Na pomezí preverbálního a verbálního jsou slova sotva slyšitelná, volí je váhavě, rytmus je plný zámlk a pauz, jakoby slova pořád někam mizela, převládá sametový tón řeči. Jakmile cítí, že ví, co chce, stává se naléhavou, není snadné ji zastavit. To pak zvyšuje tóninu třeba až do fistule. Hierarchie ženu nezajímá a nemá pro ni cit, podceňuje význam, jaký má hierarchie ve světě mužském, to bývá také zdrojem mnoha nepochopení a omylů. Když je soustředěná na své vnitřní obsahy, které ještě není možné formulovat slovy, je zranitelná a jindy dobře tolerované energické zásahy z mužského slovníku nesnese, je přecitlivělá na ironii. Obrazem toho stavu je postava Rusalky, která miluje, trpí, každý krok po souši ji bolí, ale nemůže promluvit lidskou řečí. Cítí se nechráněná.
Existuje sto a jeden způsob možných nedorozumění, která mohou zkomplikovat vývojový úkol na kterémkoli stupni vývoje rodiny, když se má dítě přiblížit k rodiči, který representuje opačný jazykový modus, než kterého je nositelem zrovna v tom období dítě, anebo musí naopak tohoto rodiče už opustit a vydat se ke druhému či konečně už i z rodiny ven. Vymanit se ze světa matky je pro chlapce pochopitelně obtížnější, než pro dceru, která si její dominantní ženskou podstatu nese v sobě a tak její blízkost vlastně nikdy úplně neztrácí. Pro dívku je naopak těžké sblížit se s otcem.
U každého potomka, ale především u takového, který nemá vrozeně dostatek vnitřních růstových sil (tzv. rizikový temperament), je extrémně důležitá koordinace mužského „motoru“, který vyžaduje a nutí k pohybu dopředu či vzhůru a ženské ochrany a laskavosti, jejího aktivního vyčkávání, aby vnitřní síly měly čas dozrát, neboť teprve pak se mohou uplatnit. (viz Obr.1)

 

Rod jako posloupnost sociálních děloh

 

Vlastní biologický smysl rodiny by mohl být naplněn pouhým předáváním genetické informace z generace na generaci. Kdyby však nebyla rodina místem replikace jazyka a s ním celé kultury, světa významů, nemohli bychom mluvit o lidské společnosti. Tento proces vynikne, když věnujeme pozornost zřetězení generací v rodinném kmeni. Mnozí autoři před námi už objevili transgenerační etiologii vzniku nemocí. Přesvědčivě to učinil např. maďarský rodinný terapeut Boszomernyi-Nagy, který sledoval v rodinách tzv. konta zásluh. H.Stierlin, autoři milánské školy, nebo M.Bowen uvažovali podobně o vývoji schizofrenie. Také my jsme popsali techniku sběru dat o vývoji několika generací. Při naslouchání příběhům mnoha rodin objevujeme dlouhodobější tendence v organizaci rodin a rodů.
Historie rodu je složena z jednotlivých událostí, které jen zdánlivě samozřejmě vytvářejí kontinuální příběh. Ten vzniká vyprávěním, kterému dává každá generace nový kontext a význam, některé jeho aspekty potlačuje, jiné zdůrazňuje, přidává a ubírá, přesouvá, zapomíná. Příběhy rodin mohou být převyprávěny mnoha způsoby. Pokud je nová generace ochotná převzít příběh té předchozí, vytváří se tradice rodu a udržuje kultura, která je součástí širšího společenství. Smysl Velkého příběhu zajišťuje stabilitu populace, koordinaci vývoje interfamiliárně, ztráta společných příběhů vede k rozvolnění společenské struktury. V obdobích vývojových krizí, kdy je třeba erodovat staré, kdy se hledá a nastoluje nová rovnováha, prochází rodinné příběhy ostrou kritikou a přehodnocováním, prověřuje se jejich platnost a staví se do nových kontextů. Proces je to složitý a bolestivý, není divu, že jej provází silné emoce a tudíž i nemoci.
V posledních čtyřech generacích rodin našich pacientů můžeme sledovat nesporné posuny v rozložení maskulinity a feminity, oddělování partnerství od rodičovství, rozvolňování vztahů, změny v nárocích a možnostech separačních procesů v rodinách, které mají vliv na vznik a vývoj možných patologických vývojových trajektorií. Taková tvrzení by jistě zasluhovala podrobné sociologické studie, my vycházíme z anamnéz stovek rodin a na změny můžeme jen usuzovat. Všeobecná ztráta autority otců v rodinách může komplikovat dokončování separace dětí, indukovat poruchy vývoje jejich dospělé sexuality. To může mít masivní vliv na snižování schopnosti vázat partnera sexuálním chováním v celé generaci. Takovou tendenci prokázali tradičním kvantitativním výzkumem v naší populaci Raboch a Raboch, aniž by pro ni nalezli uspokojivé vysvětlení. Takovou tendenci také nacházíme v klinickém materiálu za posledních 15 let.
Významným parametrem v transgeneračním pohledu se nám jeví stabilita rodičovské dvojice a kooperace matky a otce. Opakovaně jsme svědky následujícího vývoje: V některé z předchozích generací došlo k zátěži, která přesáhla kritickou mez tolerance rodiny, smrt jednoho z rodičů, rozvod, a podobně. V dalších generacích jako by se pak rozhodovalo, zda bude tato „rána“ zahojená a život rodu bude pokračovat, nebo naopak dojde-li k pokračování destrukce. V extrémním případě může takový rod vyhynout pod obrazem nemoci nebo takové poruchy páru, která se projeví jako sterilita. Jako by existovaly seberegulující síly přestupující celé generace. Je možné, že jsou některé chorobné stavy ve službách takové seberegulace a pokud je za každou cenu odstraňujeme, můžeme zhoršovat stav populace. Podobnou roli by mohla hrát právě sterilita, masivně technologicky léčena. Bez znalosti transgeneračního kontextu používáme čím dál dokonalejší technologii, kterou bez pochopení vnitřních sil interakčního prostředí rodiny jako celku můžeme iatrogenizovat.

 

Závěrem

 

Pokusili jsme se co nejstručněji shrnout naši klinickou zkušenost získanou na poli rodinné terapie. Ačkoli každý pacient a jeho rodina představují zcela originální a neopakovatelnou soustavu, nemůže si pozorný klinik během své letité praxe nevšimnout jistých zákonitostí. Tento druh zobecnělé individuální zkušenosti můžeme považovat za kvalitativní výzkum, který je platným svědectvím o zjevené skutečnosti.
Na rozdíl od kvantitativního výzkumu neoperujeme s vybranými jasně definovanými daty v jakkoli rozsáhlých zkoumaných souborech. Výsledkem není jednotlivá potvrzená nebo zavržená hypotéza, nýbrž celistvý obraz vývojových trajektorií složitých bio-psycho-sociálních soustav. Validita takového obrazu je dána jeho užitečností v praxi. Je jakousi mapou, která klinikovi pomáhá orientovat se ve složitém terénu skutečné krajiny.
Opakovaně jsme učinili zkušenost, že metafora o rodině jako o sociální děloze umožňuje i dalším kolegům uspořádat jejich vlastní klinickou zkušenost do smysluplnějšího obrazu. Obraz se chová jako jakési krystalizační jádro v chaotickém poli neuspořádaných informací, kolem kterého dochází k rychlému spontánnímu uspořádání. To má za následek prožitek rychlého vhledu. Předpokládáme, že tuto vlastnost může mít řada různých metafor, čím blíže je metafora skutečnosti, tím spíš dokáže reálně navodit změnu.
Samozřejmě vzniká otázka, zda by takto bylo možné považovat každou klinickou zkušenost za kvalitativní výzkum. Jak stanovit kriteria posuzující validitu takového výzkumu, pokud se opírá jen o subjektivní změny v mysli terapeutů? Domníváme se, že náročná, dlouhodobá a kvalitní klinická práce vede vždy k vytvoření zobecněných zkušeností, které jsou velmi cenným materiálem, přestože má vždy subjektivní, těžko kvantifikovatelný charakter. V obdobích, kdy převládají ve výzkumu kvantitativní metody, dochází ke ztrátám duševního potenciálu.
Za optimální považujeme stav, kdy jsou v rovnováze oba mody výzkumu, jak kvantitativní, tak kvalitativní, zástupci obou se vzájemně respektují a inspirují. Jeden pak může čerpat zkušenosti a informace z druhého a společně se mohou obohacovat k užitku celého oboru. Oceňujeme snahu o obnovení možností kvalitativního výzkumu, kterému by se mělo dostat ve vědecké komunitě přiměřenějšího místa a pozornosti. Spíše by tak byly oceněny také zkušenosti získané při mnohaletém studia klinického materiálu v přímém kontaktu.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Publikace a jeho autorem je Chvála Trapková. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.