MUDr. Chvála odpověděl na naše otázky ohledně reprodukce

MUDr. Chvála odpověděl na naše otázky ohledně reprodukce

rozhovor pro časopis, který se věnuje zdraví…

MUDr. Vladislav Chvála je ženský lékař, sexuolog a psychoterapeut. Vede Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci, kde se s týmem dalších lékařů a psychologů věnuje psychosomatickým poruchám. Zabývá se rodinnou terapií psychosomatických poruch a psychoterapií ve zdravotnictví.

1) Do jaké míry má podle Vašeho názoru psychický stav člověka vliv na jeho plodnost, potažmo na schopnost otěhotnět?

Schopnost otěhotnět je daná především biologicky, ale důsledky mají významný psycho-sociální dopad na člověka a jeho situaci. To lze snadno prokázat: řada těhotenství v populaci bez antikoncepce vzniká přece nechtěně- a to i u velmi nezralých a psychicky labilních jedinců. Je možné, že čím je člověk starší, tím více se na volbě k rodičovství podílí také psychosociální vlivy. Je třeba ale vědět, že tzv. psychické vlivy mají převážně nevědomý charakter, proto je velmi zjednodušující a snad i zavádějící je označovat za „příčinu“ neplodnosti. Na to jsou příliš komplikované.

2) Setkal jste se ve své praxi často s psychosomaticky podmíněnou neplodností?

Protože se věnuji psychosomatickým onemocněním, tu a tam se setkávám s páry, které neúspěšně usilují o rodičovství, aniž by věděli o svých skrytých ambivalencích k takové zásadní životní změně. Někdy to může vést až k různým formám neplodnosti. Během léčby se pak někdy takové nevědomé motivy objeví a je možné je i ovlivnit.

3) Jaký z psychologických přístupů či metod považujete v tomto směru za nejpřínosnější?

Já používám nejraději rodinnou terapii s rekonstrukcí rodové historie, s důrazem na vývoj mateřství a otcovství v tom kterém rodě. Jako podstatné vidím obnovení kontaktu s vlastní historií, nalezení transgeneračních dluhů a vyrovnání se s předky. Dítě totiž nepřichází na svět jen biologicky oplodněním a porodem, ale také sociálně- to především. Mnohem lépe se narodí, je-li rodinná síť zřetelná a jeho místo předem „připravené“, vyjednané. Jen u některých žen je vhodná individuální psychoterapie různých škol, jindy skupinová terapie, která umožní bezpečně odkrýt některé traumatické události a vyrovnat se s nimi. Tyto metody ale nemohou být aplikovány samy o sobě bez ohledu na pacienta, protože už jen označení problému za psychogenní je traumatizující- a protože vždy se nakonec jedná také o tělesné fungování, je nespravedlivé tak sterilitu označovat.

4) Jaký z psychosomatických přístupů či metod považujete v tomto směru za nejpřínosnější?

Určitě je výhodná kombinace různých metod, vedle rodinné terapie či psychoterapie je třeba pracovat s tělem, ať už relaxačními metodami, tak rehabilitací, třeba podle paní Mojžíšové. Máme dobré zkušenosti také s akupunkturou.

5) Jaké mohou být příčiny vzniku psychosomaticky podmíněné neplodnosti z hlediska historie primární rodiny? (např. nepřijímající matka, vazba mezi matkou a dítětem atd.)

Já se dívám na rodinu jako vyvíjející se organizmus, který trvá řadu generací. V nich můžeme pozorovat buď posilující, nebo oslabující strategie. V posilujících rodech rodičovství sílí, je z generace na generaci stále zdatnější a bohatší, v těch druhých se naopak oslabuje. Prof. Stanislav Komárek, biolog, popsal tzv. transdebitaci, což je proces, ve kterém rodičovská generace přenáší dluh na své potomky. Pokud tento trend v rodinách převáží, může se rodit stále méně dětí, nebo se nakonec nerodí žádné. To dokonce ani nelze nazvat psychologickým vlivem, protože jde spíše o vlastnost systému, jakýsi potenciál chování. Ten může být naplněn nebo naopak vyvážen. Zvláště v rodech, kde bylo zasaženo mateřství, jako to bylo v rodinách, které přežily těžké trauma při likvidaci celých populací za 2. světové války, můžeme pozorovat potíže při vzniku nového mateřství v dalších dvou až třech generacích. Traumatem, které zasáhne vývoj mateřství, může být ale řada jiných, méně křiklavých událostí, například hromadně aplikovaný nesmysl, jakým byl časný nástup matek do továren téměř hned po porodu v padesátých letech, nebo časté rozvody, jako je tomu nyní. V individuálních případech je to třeba zneužívání v dětství, příliš distancovaná, neempatická výchova, přetěžování dětí a další problémy.

6) Jaký je Váš názor na vratnost fyziologických změn reprodukčních orgánů? Může mít na zlepšení vliv psychický stav jedince?

To je příliš rozsáhlá otázka, na kterou nelze najít jednu jednoznačnou odpověď. Možných postižení reprodukčních orgánů je mnoho, od prostého traumatu až po destrukci zánětem nebo nádorem. A za všemi může být skrytý také psycho-sociální či psycho-sexuální motiv. Vratnost funkčnosti v těchto případech je různá. Je-li ve hře skrytá, nevědomá psycho-sexuální příčina, ani žádné měřitelné změny nenajdete, a přece tělo nějak umí zastavit nevědomě nežádoucí těhotenství. V jiných případech k tomu tělo „využije“ tak destruktivních způsobů, že jsou změny nevratné. Určitě se vše vrací k normálnímu fungování snadněji při zvědomování vnitřních a skrytých motivů, při získávání sebe-znalosti v procesu psychoterapie. Pokud ovšem není traumatický a nezhoršuje sebevědomí takové ženy.

7) Myslíte si, že neplodnost se definuje správně, když se definuje jako „roční neúspěšná snaha otěhotnět“?

To je samozřejmě jen arbitrážní určení a je velmi relativní. Pokud s takovým nápadem přijde šestnáctiletá dívka (také jsem už zažil) tak je to něco jiného, než když je ženě 36 let.

8) Jaký další postup byste doporučil v situaci, kdy se nedaří otěhotnět přirozenou cestou?

Určitě by měl takový pár nejprve konzultovat s gynekologem, nechat vyšetřit kvalitu spermatu, a pokud myslí své rodičovství vážně, mohli by najít někoho, s kým si prohlédnou vlastní historii, vývoj rodičovství ve svých rodech a případně si vyjasnili, jaké místo v jejich životě má budoucí dítě.

9) Mají na zvyšující se neplodnost podle Vašeho názoru vliv spíše civilizační vlivy, zvyšování věku rodičů nebo životní styl?

Ve hře jsou nesporně všechny možné vlivy, jejichž souhrn ale jasně ukazuje, která ze současných civilizací- a tedy generačních strategií- má větší a která menší naději na trvalou existenci. Ty kultury, které významně sníží svou plodnost, budou chtě nechtě převrstveny jinými, vlastně generativně úspěšnějšími kulturami. Pokud jde o míru vlivu na snižování plodnosti celých populací, osobně bych více sázel na způsob života a pohodlí, přílišný důraz na individualitu, transgenerační snižování kvality rodičovství, než na zhoršující se kvality životního prostředí. V 19. století bylo na tom naše životní prostředí ve městech nepochybně mnohem hůře a přece měly rodiny běžně mnoho dětí.

10) Myslíte si, že psychosomatická neplodnost mužů a žen má rozdílné příčiny?

Myslím, že jsou velmi podobné. Ale u mužů se o tom zdaleka tak neuvažuje. Sami jsme zaznamenali významný vliv rozložení maskulinity v páru na množství spermií u muže. Zdá se, že čím mužněji se ženy chovají, tím méně spermií muž vedle nich tvoří. To je přehlížený faktor, ale když vidíme vývojové trendy ve společnosti, mohlo by jít o docela logický důsledek změn v rolích mužů a žen.

11) Ženy často přistupují k vlastní neplodnosti aktivně, snaží se s ní bojovat a vyhledávají různé alternativní způsoby léčby. Někteří muži vnímají tuto situaci velmi definitivně a další pomoc nevyhledávají. Jaký typ psychosomatické pomoci či podpory byste jim doporučil?

To máte pravdu. Muži obecně mnohem méně rádi vyhledávají pomoc, zvláště ve věcech, které nejsou hmatatelné. Rádi vidí jasné cíle a příčiny, které lze odstranit. Svůj vývoj vidí jako ukončený a jasný- jsem dospělý muž a tím je hotovo. Je to součást našeho sebevědomí. Vše, na co podle ostatních nestačíme, nebo nevidíme, nás velmi znejišťuje. Proto máme jednu taktiku: neuznáváme to. Tím to máme za vyřízené. Ono to ale vůbec nepřestává působit. Muži, kterým se podařilo najít cestu k dalšímu vývoji, jako jsou muži ve skupinách, organizovaných třeba na www.chlapi.cz a podobných mužských hnutích, vědí, o čem je řeč, když říkají: „Vole, dělej se sebou něco“. Ale to je v mužském jazyce a nehodí se to do odborné publikace.

12) Myslíte si, že psychologická (psychosomatická) podpora by měla být součástí procesu IVF?

Jsem si tím jist. Obávám se, že především lékaři v této dnes velmi lukrativní, podporované a rychle se vyvíjející oblasti technologií nemusí mít ponětí o rozdílu mezi vrozeným a získaným vztahem, nemají zpravidla potřebné znalosti z oblasti rodinné terapie, aby chápali, že dítě nevzniká samotným biologickým oplodněním kdekoho kdekým, ale že jde o složitou bio-psycho-sociální událost, která ovlivňuje zcela zásadně celou další generaci. Protože jsou příliš soustředěni jen na biologické podmínky oplození, uniká jim to podstatné. A ztrácejí tak často kontakt s etikou a s realitou, do které se pak děti narodí, a budou ji muset snášet po celý život. To je ale dluh naší vědy celé, takže se nelze zlobit jen na reprodukční lékaře.