Chvála V., Trapková L.: Je každé setkání lékaře s rodinou rodinná terapie?

psáno pro Psychiatrii pro praxi, SOLEN 

Souhrn:

Rodinná terapie patří k účinným a stále více uznávaným metodám při léčbě poruch příjmu potravy. Stále častěji se stává, že je k návštěvě lékaře vyzvána celá rodina nemocné. Každé setkání lékaře s rodinou nemocné není samozřejmě rodinnou terapií a nemůže tak být označováno. Rodinná terapie má celou řadu nástrojů, které lze s výhodou využít u léčby poruchy příjmu potravy. Většina z nich se soustředí na komunikaci samotnou, obecně na práci s tématy, neutralitu, strukturu rodiny, strategii, kooperaci či externalizaci. Nám se vyplatilo podívat se navíc podrobněji na celkový kontext poruchy v rodině s dospívajícím členem a přirovnat separační proces k sociálnímu porodu. Pokud můžeme využít dynamiky separačního procesu spolu s externalizací v rámci narativní terapie, významně urychlíme léčbu poruchy příjmu potravy. K tomu využíváme rozdílných potenciálů matky a otce, mezi nimiž dospívající typickým způsobem osciluje. Orientujeme se tak v rámci narativní rodinné terapie v triadické soustavě matka-dítě-otec, která může v době separace stagnovat v anorektické nebo bulimické fázi. Specifická léčba poruchy příjmu potravy u adolescenta jde ruku v ruce s obnovením separačního procesu.

Klíčová slova:

Porucha příjmu potravy, anorexie, bulimie, rodinná terapie, narativní terapie, externalizace

Úvodem

Rodinná terapie patří k účinným a stále více uznávaným metodám při léčbě poruch příjmu potravy. (Papežová, 2010) Stále častěji se stává, že je celá rodina nemocné vyzvána k návštěvě lékaře, nebo zařízení, kde je dcera hospitalizována. Protože rodinná terapie není běžnou součástí lékařského vzdělání, nemusí být snadné pochopit, co se rodinnou terapií míní a jaký vliv na vývoj poruchy příjmu potravy tato léčba má. Přitom jde dnes už o rozsáhlou teoretickou oblast s bohatou aplikační šíří a relativně dlouhou historií. (Minuchin, 1977) (Poněšický & Chvála, 2010) Zdravotníci někdy tvrdí, že rodina nemocného léčbu spíše komplikuje a raději se kontaktu s ní vyhýbají. Ošetřující praktik nebo specialista na výživu může být zaskočen sdělením, že nemocná anorexií nebo bulimií navštěvuje rodinnou terapii, kde rady ohledně složení jídla, nebo váhy nejsou zjevně hlavním tématem. Bez potřebných informací může být pro lékaře obtížné takovou léčbu podporovat, zvláště pokud se od některých rodičů doslechne, že s nimi sice odborník promluvil o nemocné dceři, ale měli nepříjemný pocit, že jsou snad za její vážný stav odpovědni. Podle toho, co se dovídáme od některých rodin, se zdá, že někde je za rodinnou terapii označováno jakékoli setkání s rodinou pacienta. To sice samo o sobě může být také užitečné, ale zvláště u vážného průběhu nemoci je zcela zásadní schopnost a dovednost lékaře ošetřovat pocity viny již tak dost zoufalých a bezmocných rodičů. Považujeme za užitečné znovu se podělit o naše zkušenosti s rodinnou terapií právě u poruch příjmu potravy, i když tak činíme opakovaně. (Chvála & Trapková, 1998)

Systemická perspektiva a rodinná terapie

V rámci tohoto textu nemáme prostor ani ambici vyložit principy rodinné terapie jako takové. Zájemce odkážeme na jiné dostupné zdroje. (Skorunka, 2010); (Gjuričová & Kubička, 2003) Zde je na místě říci, že se systemická rodinná terapie vyvinula od padesátých let dvacátého století ve svébytný myšlenkový prostor. Její teorie absorbovala vlivy nejen z oblasti psychoanalýzy, ale také z teorie systémů, kybernetiky, sociologie, kulturní antropologie, fyziky nebo matematiky a sama ovlivnila bádání v oblasti neurověd a biologie. (Bateson, 1988) (Maturana, 1982) V rámci této nové systemické perspektivy je rozvíjena celá řada směrů a škol rodinné terapie. Každý z nich klade důraz na poněkud jiné faktory. Zjednodušeně lze rozdělit většinu škol rodinné terapie (RT) do tří skupin podle toho, jaké vzorce chování přispívají k udržování takového problému, jako je například porucha přijmu potravy. (Carr, 2005)

• První skupina vychází z předpokladu, že problémové chování udržují opakující se vzorce v rodinné komunikaci. Terapeutická práce je zaměřená na narušení těchto vzorců interakce a jejich nahrazení zdravějšími způsoby komunikace. (Např. strategická terapie, strukturální terapie, kognitivně-behaviorální RT.)
• Druhá skupina předpokládá, že zásadní jsou tzv. systémy přesvědčení, rodinné příběhy a nejrůznější diskurzy, ze kterých vycházejí opakované interakční vzorce, jež udržují stávající problém. Cílem terapie je podpořit vytvoření nových systémů přesvědčení, příběhů a vyprávění, které umožní nahradit interakce udržující problém jinými. (Např. Milánská škola, přístup deShazera a Bergové, narativní přístup aj.)
• Třetí skupina klade důraz na historické/ kontextuální/ konstituční faktory, které predisponovaly rodinné členy k tomu, aby přijali určité systémy přesvědčení, rozvinuli problematické vzorce. (Např. model V.Satirové, transgenerační přístupy, psychoedukační přístupy, ale také praxe psychoanalytické rodinné terapie aj.)

Ať zastává rodinný terapeut jakoukoli teorii, při setkání s rodinným systémem, ve kterém se vyskytuje ohrožující a zdánlivě nepochopitelné chování některého z členů rodiny, musí hned od počátku nikoli jen „diagnostikovat“, ale hned vést diagnosticko- terapeutický rozhovor, který iniciuje změnu. Technika takového rozhovoru není samozřejmá a její osvojování je podstatnou součástí dlouhodobého vzdělávání rodinného terapeuta. (Trapková, 2013) V klasické somatické medicíně vyžaduje proces diagnostikování „objektivistický“ odstup, nadhled. Ten není v rodinné terapii z podstaty rodinně terapeutického myšlení žádoucí ani možný, protože terapeut se stává automaticky a reflektovaně součástí systému.[3] Více než o diagnózu jde spíše o orientaci v chaotickém dění rodiny a vytváření bezpečného prostředí pro spolupráci, rodinný terapeut rodinu neposuzuje, neinterpretuje. Představu o tom, co se v rodině děje, dynamicky mění v rámci tzv. hypotetizování. Jednotlivé hypotézy stále cirkulárně ověřuje přímo se členy rodiny. Klíčové je právě první setkání s rodinou, při kterém má terapeut plné ruce práce. Může to být například: (volně dle (Dallos & Draper, 2007)

• Mapuje kontext
• Navazuje autentický kontakt s každým členem rodiny, monitoruje a vztahuje se ke vztahům v rodině
• Využívá self – terapeutické reflexe vlastních prožitků ve vztahu k rodinnému tématu (v psychoanalytickém slovníku práce s protipřenosem)
• Podstatný je neustálý důraz na neobviňující přístup – na spolupráci místo kompetitivního tlaku na výkon, snahy o vyřešení problému/ “opravu“ či „léčbu“ jedince za každou cenu bez ohledu na kontext
• Výhodná je znalost a dovednost práce s externalizací a užívání externalizačního jazyka od samého počátku (Chvála & Trapková, 2003)
• Domluva o žádoucím cíli terapie podle každého člena rodiny a práce s rozdíly mezi očekávání jednotlivých členů rodiny
• Zajištění settingu (termíny, sestava, v jaké se budeme setkávat…)
• Případně úkoly pro jednotlivé členy

Během dalších setkání společně s rodinou sleduje terapeut vývoj problému, stanovují si společně úkoly a znovu se vrací k výsledkům „pokusů“ o změnu. Setkání s rodinou trvají obvykle 60-90 minut a opakují se 1x za 3-4 týdny. Vliv na symptom nespočívá v „převýchově zlobícího adolescenta“, jak by se mohlo zvenčí zdát. Podstata změny je mnohem hlubší a složitější. Zjednodušeně řečeno, rodina, která trpí anorexií či bulimií (nebo jiným nebezpečným symptomem) je doslova ochromena jediným tématem- ohrožením, zvláště když jde o dítě. Všechno se točí kolem tohoto symptomu, což umrtvuje všechna ostatní témata. Rodina stagnuje, pohyb k dalším vývojovým úkolům se zastavuje. Rodinná terapie otevírá prostor pro zamlčovaná témata, dopřává sluchu mlčenlivým nebo umlčeným členům, doslova obnovuje život rodiny a vyvádí ji ze stagnace. Pokud se to daří, symptom mizí. Proto také není ani tak důležité mluvit o jídle nebo váze jako spíš o tom, komu je s kým dobře, co kdo dělá rád, nebo co komu vadí. Je samozřejmé, že pro lékaře, který je vychován v představě, že nemoc musí mít tělesnou příčinu, tedy nějakou chybu, a proto je třeba zaměřit veškerou pozornost právě na hledání této chyby a její odstranění, je takový postup nepředstavitelný. Ani pro běžného psychoterapeuta, který je zvyklý zabývat se psychikou jednotlivce, není taková práce s celým systémem samozřejmostí. Proto je průprava rodinného terapeuta značně náročná.

Naše vlastní zkušenost rodinné terapie u poruch příjmu potravy

Přes dvacet let pracujeme s rodinami v oblasti psychosomatické medicíny jako rodinní terapeuti. Systemická teorie sociálních systémů (Luhmann, 2006), zkušenosti z klinické psychologie, z porodnictví a společná narativní terapeutická praxe daly vzniknout specifickému popisu rodiny jako sociální dělohy. (Trapková & Chvála, 2004) V rámci tohoto syntetizujícího popisu rodinných procesů se jeví puberta a dospívání dítěte jako sociální porod. Výhodou našeho pohledu je objev řádu v hloubi chaotického separačního pohybu v rodinách našeho kulturního okruhu. Naše práce pak může být specifičtější, zaměřená na stagnaci z hlediska představy o procesu separace jako sociálního porodu. (Chvála, Trapková, & Skorunka, 2012)

Tendence k jistým pravidelnostem jsme přirovnali k porodnímu mechanismu, který je znám právě z porodnictví. Sledování dynamiky obvyklých posunů, tlaků a pohybů dítěte uvnitř porodních cest, náprava případných poruch, to je hlavní úloha porodníka. Pokud jde všechno dobře, může uklidňovat rodičku, že ač je proces velmi bolestivý, jde správným směrem a přinese nejen úlevu, ale i žádoucí výsledek: narození zdravého dítěte do světa mimo tělo matky. Protože také cesta dospívajícího dítěte z rodiny je bolestivou cestou pokusů a omylů jak na straně dítěte, tak ze strany rodičů, hledání a nalézání, posunů vpřed k větší kompetenci, je na místě chovat se v roli terapeuta, který se setkává s rodinou v období separace, podobně jako porodník. Jak však vyhmátnout přirozenou cestu sociálního porodu, tedy tu „správnou“ (bez dlouhých stagnací a s co nejmenšími zraněními) v případě tak složitého děje, jakým je separace z rodiny? Zatímco porod proběhne v řádu hodin, a rozdíly mezi anatomií jednotlivých rodiček a dětí nejsou velké, sociální porod probíhá měsíce až roky, a rozdíly v uspořádání rodin jsou velké, počet možných variant snad nekonečný. Cestu nám ukázaly právě rodiny s poruchou příjmu potravy.

Stovky rodin, které prošly našimi ordinacemi, byly sice velmi různorodé, avšak uspořádání kolem (převážně) dívek s mentální anorexií projevovalo podivuhodné pravidelnosti a zřetelně se lišilo od uspořádání kolem dívek s mentální bulimií. Každopádně se rodiny jevily jako zastavené, téma příjmu potravy zcela ovládlo rodinu a potlačilo ostatní témata právě pro separační proces podstatná. Náš úkol při práci s rodinami se brzy jevil zcela jasně: rozhýbat stagnaci, obnovit separační pohyb. Nepřekvapuje, že průměrný věk začátku anorektického chování je o něco nižší než u mentální bulimie a maximum výskytu poruchy příjmu potravy je mezi 15-19 rokem. (Papežová, 2010) Typický průběh cesty sociálního porodu totiž podle nás představuje oscilační výkyvy, které v první fázi vedou dítě k matce (pokud se pohyb zastaví, dojde k anorektické stagnaci) a ve druhé fázi k otci (může dojít k bulimické stagnaci). Atypické případy se mohou objevit i v jiném věku, podstatnější než věk kalendářní, je však časování podle zralosti separačního procesu. Současný nárůst odmítání jídla u malých dětí do 6 let jde spíše na vrub naprostého nedostatku pevnosti a řádu v současných rodinách ve světě, kde přestalo platit téměř cokoli, co zavání režimem. Děti nejsou pevně vedeny k bezproblémovým jídelním návykům. (Lipovetsky & Juvin, 2012)

Také porucha příjmu potravy v období separace má co dělat s řádem: Nejdřív se dospívající staví matce, později otci, jejich společným úkolem je držet dítě v pevných hranicích a ty postupně povolovat spolu s tím, jak se dítěti daří vnější požadavky na udržování pevné struktury zvnitřňovat, aby si později dokázalo určovat samo své meze. Dospívající s poruchou příjmu potravy nezná míru. Buď drží hranice příliš rigorózně a nejí vůbec (restriktivní forma), přestože má hlad, na jídlo chuť, ale současně i strach z přejedení. Nebo naopak jakýkoli řád pustí a jí nekontrolovaně, případně zvrací nebo bere projímadla, excesivně cvičí. V období anorektické stagnace, která předchází bulimické stagnaci, jde často o kalendářně mladší dívky, méně verbálně zdatné, perfekcionistické, poslušné, se slabou silou ega, špatně diferencující své vlastní prožívání od objektů, které určují vnější normy. Jejich vztah k jídlu je pravé nechutenství. Na jídlo nemají chuť a bojí se ho jen proto, že vědí, že ho nebudou moci trávit.

Teprve později jsme si uvědomili, že projevem vývojové stagnace, nemusí být jen mentální anorexie nebo mentální bulimie, ale jakýkoli jiný symptom. (Chvála & Trapková, 2012) Je celkem jedno, zda tématem, kolem kterého se v rodině všechno točí, jsou jídlo, mdloby nebo drogy. Kontext je obvykle stejný: stagnace rodiny, rigidní interakční vzorce, zvýšená agresivita nebo její popírání a obecně vyšší hladina negativních emocí. Stagnace jako zavírání perspektiv, zastavení pohybu, strach z budoucnosti.

Narativní terapie a externalizace a metafora rodiny jako sociální dělohy

Při používání externalizace v rámci narativní terapie je docela jedno, zda je dospívající vnitřním hlasem vybízen ke kontrole jídla, váhy, ke kontrole čistoty rukou, k excesivnímu cvičení, nebo baží po droze. (Marner, 2000) Symptom by nás neměl zavádět na scestí: zápasem s jídlem, s dýchacími potížemi, s křečemi, s drogami nebo se špatnými známkami, jen ztrácíme čas. Ve skutečnosti jde o to, prohlédnout si stav rodinného systému z hlediska separačního procesu a podle toho s rodinou zacházet. Dovednosti rodinného terapeuta se nám přitom dobře hodí. Jak jinak se vyptat na všechno, co k „diagnostice“ stavu rodinného systému potřebujeme? Cirkulární a reflexivní otázky, neutralita a hypotetizování jsou nezbytnou výbavou terapeuta, který přistupuje k rodině s Problémem. Pokud je rodina dobře motivovaná, nestačí „nasadit externalizaci“, tedy více či méně dovedně mluvit s rodinou o tom, jak ji Problém terorizuje. (Chvála & Trapková, 2003) Zdánlivá jednoduchost principu externalizace svádí k představě, že její provedení je snadné a pokud nefunguje, asi je chyba v metodě. (Eisler I. , 2013) Když používáme externalizační slovník, máme na pozadí neustále na mysli cestu sociálního porodu, sledujeme místa stagnace, a podle toho také zaměřujeme pozornost rodiny na její vývojové úkoly. Když se například zdá, že rodina stagnuje v první fázi (anorektické), ať už se stagnace projevuje jakkoli, navrhujeme spíše úkoly, které povedou ke sbližování dítě s matkou a „dosycování“ mateřstvím a zasvěcování do ženského světa.  Ve druhé fázi (bulimické) rodinu podněcujeme k cestě dítěte k otci a úkoly vyzrávají k jejich sbližování a zasvěcování ve světě mužském. Motivujeme rodinu, aby experimentovala. Komu je s kým dobře, mezi kým se spíš objevují konflikty? Kdo má na chování symptomu jaký vliv? Nejčastěji vidíme rodiny zastavené ve druhé fázi. Zapojit otce bývá méně snadné než získat pro spolupráci matku. Je tomu tak na celém světě, jak ukázaly výzkumy jazykovědců už v sedmdesátých letech. (Šulová, 2004) Otcové jsou méně vstřícní, méně srozumitelní a méně chápaví, což považujeme za výhodu, podobně jako Glaesonová v teorii mostu. (Glaeson, 1975)

Pokud se podaří dobře odhadnout, v jakém místě separačního pohybu se rodina nachází a pokud se podaří odstranit překážku vývoje, obvykle nic nebrání tomu, aby symptom zmizel. Ztratí totiž svůj význam. Samozřejmě tam, kde je porucha organizovaná hlubší osobnostní psychopatologií, kterou nelze vyléčit rodinnou terapií, tam je na místě individuální práce s nositelem symptomu, medikace, pobytová režimová léčba atp. (Eisler, Dare, Russell, Szmukler, le Grange, & Dodge, 1997) Ale ani v takovém případě není rodinná terapie bez významu a urychluje individuální proces. Hlavní přínos metafory rodiny jako sociální dělohy však vidíme v tom, že můžeme lépe porozumět významu nejroztodivnějších symptomů v období separace, i rodině vystává jejich smysl, můžeme pevněji vést rodinu obtížným obdobím, a současně ji můžeme empaticky ujišťovat, že bolesti, které nyní prožívají, jsou užitečné, a vyplatí se jimi projít. To je ostatně úloha porodníka. Na konci sociálního porodu mladý dospělý, který převzal většinu funkcí a odpovědnosti na sebe, opouští rodinu, která dosud většinu těchto funkcí plnila.

Diskuse a závěr

Každé setkání lékaře s rodinou nemocné není samozřejmě rodinnou terapií a nemůže tak být označováno. Rodinná terapie má celou řadu nástrojů, které lze s výhodou využít u léčby poruchy příjmu potravy. Většina z nich se soustředí na komunikaci samotnou, na práci s tématy, neutralitu a kooperaci. Nám se vyplatilo podívat se navíc podrobněji na celkový kontext poruchy v rodině s dospívajícím členem a přirovnat separační proces k porodu. Pokud můžeme využít dynamiky separačního procesu spolu s externalizací v rámci narativní terapie, významně urychlíme léčbu poruchy příjmu potravy. K tomu využíváme rozdílných potenciálů matky a otce. Výhody rodiny s oběma genderově odlišnými rodiči oproti jiným rodinným konstelacím jsou v tomto procesu nesporné a v našem konceptu rodiny jako sociální dělohy a separace jako sociálního porodu hrají významnou roli. Za tento názor býváme kritizováni v současném světě, který se pokouší rozdíly mezi ženami a muži a jejich význam popírat v zájmu „politické korektnosti“. (Lipovetsky & Juvin, 2012) Avšak nejnovější nálezy, získané při výzkumu vývoje mozku týmem z Calgary vedeným Glorií Mak, jasně prokazují, že dvojice rodičů u savců vytváří významně výhodnější podmínky pro mláďata a pro neurogenezi, která je pohlavně odlišná (alespoň u myší). (Mak, Antle, Dyck, & Weiss, 2013) Pozoruhodné je, že tento rozdíl v uspořádání některých částí mozku se přenáší i do další generace. Potvrzuje to tak naši klinickou zkušenost o transgeneračním přenosu poruchy, jakou představuje chybění jednoho z rodičů. (Tóthová, 2011) Ve světě, kde stále častěji dospívají děti v jednopohlavních rodinách, je samozřejmé, že musí přibývat poruch separačního pohybu, jsou-li podle našeho názoru k jeho úspěšnému naplnění potřební dva rodiče s odlišným chováním gendrově rozdílným potenciálem. A porucha příjmu potravy svým průběhem i načasováním mezi takové poruchy patří.

Nevýhodou rodinné terapie je fakt, že ji nelze provádět bez předchozí náročné průpravy a v každé ordinaci. Vyžaduje specifické podmínky pro aplikaci, a především souhlas rodiny s takovým postupem. Nelze ji aplikovat tak říkajíc instantním způsobem v podobě pilulky. Na druhou stranu se takové úsilí vyplatí, protože sama o sobě nevyžaduje hospitalizaci (ta bývá nutná jen v extrémně těžkých případech) Počet sezení u poruch, kde je rodinná terapie indikovaná, není velký, vzhledem k tomu, že na vyléčení spolupracuje celá rodina. Pokud jsou sezení pro členy rodiny dostatečně inspirující, intervaly mezi sezeními mohou být podstatně delší než v individuální terapii, podstatné změny se totiž odehrávají především v mezidobí přímo v rodině bez přítomnosti terapeuta.

V.Chvála, chvala@sktlib.cz

L.Trapková, trapkova@mybox.cz

 

Literatura:

Bateson, G. (1988). Mind and Nature: Necessary Unity. New York: Bantam Book.

Carr, A. (2005). Family Therapy; Concepts, Process and Practice. Chichester: Wiley and Sons.

Dallos, R., & Draper, R. (2007). An introduction to family Therapy; Systemic Theory and Practice. Berkshire: Open University Press.

Eisler, I. (2013). Výhody a nevýhody v používání externalizačních technik v léčbě poruch příjmu potravy. IX.mezinárodní interdisciplinární konference o poruchách příjmu potravy a obezitě (str. B9). Praha: Solen.

Eisler, I., Dare, C., Russell, G. F., Szmukler, G., le Grange, D., & Dodge, E. (Nov 1997). Family and individual therapy in anorexia nervosa. A 5 year follow up. Arch Gen Psychiatry; 54(11), stránky 1025-1030,.

Gjuričová, Š., & Kubička, J. (2003). Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy. Praha: Grada.

Glaeson, B. J. (1975). Fathers and other strangers: men´s speech to young children. V D. (. Dato, Developmental psycholinguistics; theory and applications (stránky 171-222). Washington D.C.: Georgetown University Press.

Chvála, V., & Trapková, L. (5 1998). Poruchy příjmu potravy z hlediska vývoje rodinného systému. Čs.Psychiatrie.

Chvála, V., & Trapková, L. (8. 3 2003). Osm kroků externalizace v narativní terapii u PPP. Získáno 11. 5 2013, z http://www.sktlib.cz: http://www.sktlib.cz/publikace/externalizace.htm

Chvála, V., & Trapková, L. (10(3) 2012). Indikace rodinné terapii v psychosomatice. Psychosom, stránky 146-164.

Chvála, V., Trapková, L., & Skorunka, D. (5. May 2012). Social Uterus: A Developmental Concept in Family. Contemp Fam Ther, stránky 293–312.

Lipovetsky, G., & Juvin, H. (2012). Globalizovaný Západ. Polemika o planetární kultuře. Praha: Prostor.

Luhmann, N. (2006). Sociální systémy. Nárys obecné teorie. . Praha: CDK.

Mak, G. K., Antle, M. C., Dyck, R. H., & Weiss, S. (8(5) 2013). Bi-Parental Care Contributes to Sexually Dimorphic Neural Cell Genesis in the Adult Mammalian Brain. PLoS ONE, str. e62701.

Marner, T. (2000). Letters to Children in Family Therapy. London and Philadelphia: Jessica Kingsley Publishers.

Maturana, H. R. (1982). Erkennen: Die organisation und Verkörperung von Wirklichkeit. V H. R. Maturana, Ausgewählte Arbeiten zur biologischen Epistemiologie. Braunsweig.

Minuchin, S. (1977). Familie und Familientherapie. Freiburg: Lambertus.

Papežová, H. (2010). Spektrum poruch příjmu potravy. Praha: Grada.

Poněšický, J., & Chvála, V. (2010). Místo psychoterapie v psychosomatické medicíně. V Z. Vybíral, & J. Roubal, Současná psychoterapie (stránky 451-474). Praha: Portál.

Skorunka, D. (2010). Rodinná terapie. V Z. Vybíral, & J. Roubal, Současná psychoterapie (stránky 235-269). Praha: Portál.

Šulová, L. (2004). Raný psychický vývoj dítěte. Praha: Karolinum.

Tóthová, J. (2011). Úvod do transgenerační psychologie rodiny. Praha: Portál.

Trapková, L. (2 2013). Zpráva o Výcviku v rodinné terapii psychosomatických poruch v Liberci. Psychosom, stránky 114-128.

Trapková, L., & Chvála, V. (2004). Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha: Portál.