Mýtus o ideální rodině

PhDr- L.Trapková. Česká pozice. Příloha LN. 21.12.2018

Mýtus o ideální rodině?

Jak vznikl mýtus o ideální rodině a kdo a proč ho v nás stále živí? Ptala se jedna nejmenovaná novinářka. Reagovala jsem prudce. Mýtus? Jak tomu mám rozumět? Cožpak narození dítěte z gamet, vajíčka a spermie, které pocházejí z muže a ženy, ze samce a samice, je mýtus? To, že se ještě žádné dítě nenarodilo ze dvou vajíček nebo ze dvou spermií, anebo ze vzduchu, to je mýtus? Kdo jen něco málo ví o neonatologii a vývojové psychologii dítěte také ví, že spojení matky a dítěte nekončí porodem, ale pokračuje i po porodu. Bez vlivu otce je výchova jen poloviční.

Když jsem trochu vychladla, uvědomila jsem si, že ta novinářka možná nechtěla tvrdit, že rodina je mýtus, ale že se chtěla ptát, zda vůbec něco takového jako ideální rodina existuje, když se víc než 50 % manželství rozvádí.

Ideály jsou k tomu, abychom se k nim více nebo méně blížili. Slouží k hrubé orientaci, jestli totálně nebloudíme. Pak je ideál dobrá věc. Podle všech znalostí, které v psychologii máme, je pro dítě ideální, aby jej přivedli na svět a vychovávali dva milující se rodiče, kteří mu v ideálním případě pořídí také ještě sourozence pro každodenní nácvik života ve vrstevnické skupině. Kromě toho v Evropě máme Úmluvu o právech dítěte z roku 1989, kterou ratifikovala i naše republika v roce 1991. Takže tu máme i právně vyslovený ideál. (UNICEF, 1991)

Je jasné, že tento ideál někdy prostě není možné zcela naplnit. Důležité však je připustit, že všechny další varianty jsou variantami náhradními, pokud se v původních vztazích něco opravdu nedaří. Náhradní řešení není ideální, ale může být vzhledem k původní neúnosné situaci velmi dobré. V oblasti náhradní rodinné péče, která je u nás tradičně kvalitní, však stále panují omyly v dobré víře, že když se potlačí vrozené vztahy, že je můžeme pominout a ony pak nehrají žádnou roli. Hrají. Čím víc děláme, že nejsou, tím větší škody můžeme napáchat.

Rodina vzniká narozením dítěte

Rodina vzniká tam, kde se rodí. Biologická vazba s matkou se po porodu obohacuje o psychosociální vrstvu vývoje (mluvíme o attachementu). Ne že by se ta biologická a preverbální vazba rušila, ale košatí. Jako vše živé se to původní, vrozené, neustále diferencuje, zdokonaluje do nejmenších jemností. Do nástupu do školy, představte si, za pouhých šest let, už je dítě natolik psychicky rozvinuté na vědomé i nevědomé úrovni a má tolik sociálních zkušeností, že se obejde bez rodičů celou polovinu dne! Vztah těch dvou, matky a dítěte se totiž velmi brzy obohacuje o rodící se uvědomovaný vztah s otcem, který je v separačním procesu dítěte od matky takovým „kontinuálním porodníkem“ a mostem do světa. Dyadický vztah se mění ve vztah triadický. Každý v tomto trojúhelníku má své vývojové úkoly. Vzniká organizmus na vyšší logické úrovni (jak my, rodinní terapeuti, říkáme), který se vyvíjí jako celek podobně jako je tomu u jednotlivého organizmu. Nejde jej krájet na části bez následků. Dluhy v tomto směru se táhnou přes generace a vynucují si dodatečné doplnění, jak detailně popsal světoznámý psycholog E.H.Erikson.

Proces to je zázračný a křehký. Je tak snadné jej poškodit! Mnoho dospělých neví, o čem tu je řeč. Zákonitosti vývoje dítěte si nevymysleli svévolní psychologové, ale objevovali je systematickým pozorováním a zaznamenáváním, a to i v dobách, kdy byla psychologie z povědomí populace mýcena.  (Hrdiny této doby byli u nás psychologové a výzkumníci Langmeier, Matějček, Říčan, Balcar a další.) Separační proces, jak jej nazýváme, postupuje celým dětstvím. V nejlepším případě, a pokud není násilně rušen, se ukončuje tak zvaným sociálním porodem na prahu dospělosti. Z dítěte vyroste samostatný jedinec, který je připraven fyzicky, psychicky i společensky, založit zdravou rodinu, uživit ji bez „mamahotelu“, a předávat „konto zásluh“ rodu dál, jak popsal předávání životních sil maďarský rodinný terapeut Boszormenyi-Nagy.

Pojem rodina

Ten pojem se postupně problematizuje. Lidé si začali klást otázku, která byla ještě před několika málo desetiletími zbytečná. Každý věděl a zažil, co to je rodina. Dnes už to taková samozřejmost není. Ti, kteří mají pořád ještě přirozenou rodinu s vrozenými vztahy mezi dětmi a rodiči udiveně přihlížejí, jakým všem seskupením dospělých a dětí se také říká rodina a někteří z nich si myslí, no, nakonec proč ne? Pokoušejí se orientovat ve zmatku, který nastává i v termínech. Akademicky uvažující odborníci hledají definici rodiny. Přou se, který termín je nejvýstižnější. Aktivity se ujímají menšiny, které hledají příležitost, jak právě tu jejich neobvyklou variantu, kterou jim osud nedělil, prosadit jako tak zvaně normální. Hledají společenské uznání. Užívají se pojmy: Tradiční, konzervativní, liberální, přirozená, biologická, vlastní, nevlastní, složená, jednopohlavní, úplná, neúplná apod. Je pozoruhodné, že se málokdo ptá, a jsou všechny tyto podoby rodin pro dítě stejně užitečné? Nejčastěji si kladně odpovídají, anebo to dokonce agresivně tvrdí ti, kterým se založení a udržení přirozené rodiny nepovedlo a žijí v některé z těch náhradních variant, anebo je dokonce střídají.

Jak se mají děti z rozpadlých rodin?

Matějček a spolupracovníci výzkumně doložili, pokud si dobře vzpomínám, že asi tak polovina dětí z dětských poválečných domovů se v životě docela dobře uplatnila a nelišila se statisticky významně od ostatní populace. Ale co ta druhá polovina? Co nás nezabije, to nás posílí a děti hodně vydrží. Ale ne všechny a každé má svůj limit, za kterým se organizmus dítěte začne bránit a stávkovat. Neznám dítě, které by si nepřálo, aby jeho rodiče zůstali spolu po celý jeho život. Pokud to je dítě ještě nezralé a tvrdí opak, je to výstražný signál, že v jeho vztahové síti je zle. Většina malých dětí něco takového nevysloví, ale „mluví tělem“ – onemocní ať už somaticky nebo psychicky, anebo zlobí. Tak tomu říkají dospělí, obvykle to je nevědomé volání o pomoc. Přece když se 50 % rodin rozpadá, neznamená to, že statistická norma je normální. Hrozí, že celá populace onemocní. Nemůžeme potvrdit, že by všechny varianty rodiny byly pro dítě stejně užitečné.

Existují dobrá náhradní řešení, to ano. Ale o zájmech dítěte se víc mluví, než že by o ně šlo opravdu na prvním místě. V naprosté většině jde především o zájmy dospělých a tiše se předpokládá, že dítě se přizpůsobí. Co mu také zbývá? Ale za jakou cenu? Současné longitudinální výzkumy, jaké dělal ve své době Matějčkův tým, chybí, a pokud vím, ještě se s nimi ani nezačalo. Výzkumy, které se provádějí, chytají většinou pouze sociální a jen tu nejpovrchnější a krátkodobou vrstvu vývoje, nezabývají se hlubinnými psychickými projevy a nevratnými transgeneračními změnami. Bývají to tendenční metodologie, které mají snést co největší množství důkazů, že je dané náhradní řešení rovnocenné těm tradičním (rovná se zastaralým), aniž by poctivě zkoumaly také jejich odvrácenou tvář, nevýhody nebo dokonce trvalé a poškozující následky. Těch vidíme ve svých praxích dost a dost.

Jaká jsou náhradní řešení?

Se svědectvími psychoterapeutů rodinných i individuálních je potíž, jsme vázáni povinnou mlčenlivostí. Avšak doporučuji dokumentární film Jany Počtové, která zveřejnila šest kazuistik jistě se souhlasem protagonistů. Počtová dokázala realisticky natočit reálné příběhy, které z našich ordinací dobře známe. Každá z těch rodin by se mohla přijít léčit pro jakýkoli neduh, aniž by ji napadlo spojovat potíže s porušenou strukturou rodiny. Ve všech natočených sestavách statečně kompenzují to, co nepochybně chybí, a také o tom vypovídají.

Jednoznačně si svou situaci pochvaluje jen pár, který se rozhodl, že nechce děti. To je legitimní a poctivé rozhodnutí odevzdávat životní síly světu, ne vlastním dětem. Jejich manželství obsahuje partnerství bez rodičovství. Jsou součástí svých původních rodin, spojili se a nezaložili další generaci. Možná tak učiní jejich sourozenci. Jestliže 8 % žen nechce dítě, jak se ve filmu konstatuje, nezdá se, že by se něco podstatného měnilo oproti minulosti. Už někdy v 70tých letech měli manželští poradci spočítáno, že je v populaci asi tak 10 % těch, kteří nemají předpoklady pro manželství a nezakládají rodiny. Nikdo z odborníků tím nemínil, že jsou něco méně než druzí. Podívejte se na našeho bývalého prezidenta a jeho první ženu, co ti dokázali, přestože společné děti neměli!

Obávám se, že statistiky o podobách rodin a mnohočetných náhradních řešeních mohou být jen orientační, proto bychom se o ně neměli plně opírat. Ve společnosti, kde se přikládá malý význam tomu, zda jsou rodiče dítěte sezdaní, jsou takové parametry špatně zachytitelné. Ostatně to je otázka pro sociology. Jako rodinní terapeuti jen víme, že skladba rodin, a jsou jich už tisíce, se v našich praxích v posledních třiceti letech výrazně proměnila. Rodin s rozpadlými hranicemi, které svou strukturu přestavěly v naději, že se jim bude dařit lépe, včetně rodin jednopohlavních, je naprostá většina.Psychosomatickými poruchami dětí (i dospělých!) trpí jako na běžícím páse. A co je ještě nápadnější, léčba probíhá úspěšněji tam, kde se jim podaří v rodinné terapii přeladit vztahy tak, aby se co nejvíc přibližovaly právě té zpochybňované tradiční rodině, ve které jsou mateřská a otcovská místa obsazena ženskou a mužskou postavou v souhlase s jejich vrozenými instinkty. Ve filmu (Ne)rodič jsou presentované dva příběhy žen bez partnera (a dětí bez otcovské péče). Troufám si tvrdit, že jsou tak typické, až to bolí, když si rozpomenu, kolik už jsem jich viděla.

Střídavá péče

Nad dokumentem Jany Počtové jsme už dvakrát uspořádali seminář s diskusí, chystá se třetí. V obou doposud realizovaných případech jsme položili asi sto padesáti účastníkům otázku: „Představte si, že jste dítětem a můžete si vybrat. Jakou variantu z oněch šesti natočených příběhů byste si jako dítě zvolili?“ V naprosté většině vyhrála varianta rozvedených rodičů s dítětem ve střídavé péči.

Není střídavá péče jako střídavá péče. Nabízí se tu mnoho variant originálních uspořádání. Někteří rodiče se dokáží obdivuhodně propracovat k režimu, ve kterém mají sice také všichni naloženo, ale dospělí mnohem víc než děti. Pokládám to za spravedlivé, a hlavně vývojově pro dítě za nejšetrnější. To se stane, když oba přijmou za své a nepopírají schizma, ve kterém mají jinde partnerství a jinde rodičovství. Otec z filmu se dokonce dalšího partnerství prozatím vzdal. Záleží totiž také na věku dítěte, ve kterém se tyto zásadní změny dějí. Až bude holčička filmového otce dospělá, může přijít i čas jeho nového partnerství. Jak jistě tušíte, domluva mezi rodiči, kteří se rozešli, je však mnohem složitější až nemožná, pokud si stačili hodně ublížit. Nepochybně je k dětem nejohleduplnější, když mají jeden domov, ve kterém se střídají rodiče. Můžeme si představit, jak náročné to je pro dospělé, a hlavně pro jejich kooperaci kolem dětí na jednom území, které bývalo společné. V jejich nových životech se totiž rozvíjejí dvě odlišné kultury – životní styly, neboť právě proto se rozešli.

Homoparentální rodiny

Počítám, že se nám homoparentální rodiny spíš vyhýbají, i když mají potíže, protože znají naše zkušenosti a úvahy o rodině, o kterých s MUDr. V. Chválou veřejně svědčíme a publikujeme přes dvacet let. Obracejí se však na nás rodiny s homosexuálním nebo transsexuálním jedincem v těžkých dilematech, když se rozhodují o svém dalším osudu. Svízelné to mají tam, kde došlo u některého z rodičů ke comming out, když byly děti už na světě a manželství se proto rozpadá, nebo dokonce na popíraný, anebo vědomě utajovaný stav upozorňuje vážný psychosomatický příznak dítěte nebo některého z dospělých. Přizpůsobení se nové situaci je obvykle pro všechny stresující, nebo přímo traumatické. V takovém případě je naše pomoc na místě, aby se nové uspořádání ustavilo co nejšetrněji pro všechny. Je třeba si uvědomit, že z hlediska dětí nejde na prvním místě o sexuální orientaci či identitu. Sexuální život patří do partnerství kromě jednoho až tří sexuálních styků podle počtu těhotenství. Potíž dětí homoparentántálních rodičů tedy není v tom, jakým sexuálním životem žijí jejich rodiče, ale jsou na tom podobně jako děti z heterosexuálních jednopohlavních rodin. Chybí hlubinně-psychologická samozřejmost intimní vazby s rodičem druhého pohlaví. Sociální zkušenost opravdu nestačí. Je to podobné, jako kdybyste se narodili jen s pravou nebo jen s levou rukou. Celý život budete handicap kompenzovat.

Stavění zájmů dospělých před zájmy dítěte

Pro mne jako dětskou klinickou psycholožku stojí hranice tolerance k mnoha rodinným uspořádáním tam, kde se dítěti ještě nepočatému vědomě a už předem plánuje život bez možnosti, aby jej vychovávali oba vlastní rodiče. Tam nemám o stavění zájmu dospělých na první místo před zájem takto plánovaného dítěte žádnou pochybnost. Ve filmu je nápadná lehkomyslnost, s jakou všichni čtyři homosexuální účastníci zametají pod koberec prožívání biologické podstaty početí, přestože ji viditelně všichni silně prožívají. Vynakládají nemalé úsilí na to, aby to, co cítí, nepřipustili a přesvědčili o tom prostřednictvím filmařů i diváky.

Složené – sešité rodiny

Otázka je to skutečně složitá, pár řádků nám na ni určitě nebude stačit. Příklad z filmu je však dostatečně ilustrativní. Ve hře jsou dvě matky, tři otcové, trojí děti, z nichž jen jedno žije svými oběma vlastními rodiči, ostatní mají střídavou péči. Snad tedy jen to nejpodstatnější. V každé rodině jsou vždy dva druhy vztahů, vrozené a získané, které se od sebe z podstaty liší. Do vrozených vztahů jsme vrženi, nemůžeme si je vybírat a nelze je zrušit. Je možné je nenaplnit, a s tím bývají bolestné potíže právě pro jejich silnou vrozenou nevědomou složku. K získaným vztahům naopak přicházíme zvenčí, jsou psychosociální a nemají biologické kořeny. Většinou si je můžeme svobodně vybírat i rušit, nepočítám-li příklady, ve kterých nás do nich přivede někdo třetí jako ve vztahu tchyně a snachy. Jsou křehčí, snadněji se bez úsilí a dobré vůle z obou stran rozpadají. Ty první jsou dostředivé a přispívají k zachování celistvosti rodinného organizmu. Ty druhé jsou odstředivé a také důležité, neboť brání patologickému uzavírání vůči společnosti, ve které rodina žije. Zdravé je neustálé vyvažování obou protichůdných sil. Čím víc jedna polarita převažuje, tím spíš jde o patologii, která v rodině tvoří symptomy vyžadující léčbu a zatěžuje zdravotnictví, psychologické i sociální služby.

7.7.2018

PhDr. Ludmila Trapková

dětská klinická psycholožka, psychoterapeutka a rodinná terapeutka