Rozhovor pro Eurozprávy

V.Chvála, Otázky redakce. listopad 2018

Vladislav Chvála

Red.: Soudě dle diskuzí na internetu, jsou gender studia pro mnoho Čechů zcela zbytečná a například maďarská vláda je na univerzitách už dokonce zakázala. Jak tento obor vnímáte Vy? Je pro společnost přínosný?

Chv.: Demokratická společnost pečuje o všechny hlasy. Demokrat říká: „Nesouhlasím s tebou, ale udělám všechno pro to, aby tvůj hlas nezanikl.“ Z tohoto hlediska je třeba respektovat i gender studia, a lze jen doufat, že i na jejich půdě panují demokratické principy. Určitě přinesly významné poznatky o historii vztahů mužů a žen a přispěly k většímu chápání důstojnosti jedince ve společnosti. Potíž začíná tehdy, kdy si vědeckou metodu „dekonstrukce“ začnou plést s ideologií a nekriticky se pustí do dekonstrukce všeho, včetně biologických předpokladů pohlavních rozdílů. Nebezpečné je, když se z aktivních badatelů stanou aktivisté, kteří hlava nehlava prosazují zájmy menšin, které z přirozených důvodů nejsou schopny reprodukce a chtějí si prosadit „právo na dítě“, bez ohledu na práva dítěte. Možná to někoho překvapí, ale různých skupin, které napřely své síly tímto směrem gender studií je u nás více než stovka. A někteří novináři tvrdí, že si tito aktivisté osvojili účinnou taktiku boje o moc, infiltrují státní správu a pronikají účinně do médií. Mohou pak prosazovat své přesvědčení, že si můžeme své pohlaví volit, a nutí většinovou společnost do odstranění rozdílů mezi muži a ženami, které jsou pro bezpečné zrání dětí nepostradatelné. Pak se nelze divit, když se vůdci, kteří inklinují k totalitnímu vládnutí, jako je Orbán, pokusí podobným skupinám udělat přítrž. Tím ale taky oslabí demokracii.     

Red.: Hodně se diskutuje o Istanbulské úmluvě, která se týká násilí na ženách. Řada zemí ji ale odmítá jako nástroj „gender aktivistů“, prý dokonce dojde k nadvládě homosexuálů… Měla by se ona úmluva dle Vás přijmout nebo má Česko už nyní dostatečné páky, jak potírat útoky na ženy?

Chv.: Nejsem odborníkem na Istanbulskou úmluvu. Její hlavní cíl, totiž jasný postoj k nepřijatelnosti násilí na ženách, pokládám za správný. Bouře se zvedla kolem bodu dvanáct, který vypadá, jako by byl formulován z pozic radikálního feminizmu, když klade požadavek boje proti tradičním předsudkům v rozdílech pohlaví. To je formulováno příliš obecně, než by se toho nedalo zneužít. Rozdíl mezi muži a ženami je založený biologicky a pokládáme ho pro vývoj dítěte za velmi důležitý. Tradice jako písně, pohádky, kroje, tanec, celá kultura ho upevňují. Ještě žádný muž neporodil dítě, a tuto asymetrii nelze odstranit. To neznamená, že by neměly mít ženy a muži stejnou naši úctu.   

Red.: Ohlas #MeToo v Česku nebyl nijak valný, spíš se objevovaly kritika a zesměšňování. Čím to? Zlehčují čeští muži obtěžování žen?

Chv.: Zlehčují. Je to pochopitelné, u drtivé většiny živočišných druhů samička vábí a sameček dobývá. U člověka to není jiné, ale naše kultura vyžaduje jisté formy. Příliš dlouho se nemuseli muži ve svých projevech zájmu o ženu omezovat a ženy to často musely snášet i když se jim to nelíbilo. Teď se kyvadlo přechýlilo na opačnou stranu. Ženám je v naší kultuře dovoleno odhalovat téměř vše, ale od mužů je vyžadována naprostá zdrženlivost. Je to druhý extrém.

Red.: Prý obecně ve společnosti dochází ke krizi maskulinity a muži už dávno nejsou takoví „tvrďáci“ jako kdysi. Souhlasíte?

Chv.: Ano, je to tak. Svědčí o tom nejen nápadný úbytek počtu spermií. Italský vědec Luigi Zoja ve své knize Soumrak otců sleduje vývoj otcovství jako součást naší kultury. Jeho vzestup i současný pád. Evropští muži přišli o většinu svých výsad i témat. V Evropě se neválčí, ženy obsadily většinu pracovních pozic dříve mužských, ženy rodí děti a často je i samy vychovávají. Mnohdy už k tomu muže ani nepotřebují, protože je supluje stát, a mnoho mužů právě v této důležité funkci naprosto selhává. 

Red.: Jak tento trend zvrátit? Prý by dnešním mladíkům a mamánkům například prospěla vojna…

Chv.:Ta dřívější jistě ne. Ale současná, moderní armáda by mohla pro mnoho z nich hodně udělat. Jenže tam se vydají jen ti lepší. Mamánci zcela jistě zůstanou u svých matek, těm není pomoci. Lví podíl na tom má internet, který jim poskytuje zábavu i sex až do jejich dětských pokojíčků. Kam by se hrnuli? Do nepohodlí opravdového života? Velmi varující zprávu o celé této ztracené generaci podal Filip Zimbardo ve své knize Odpojený muž- jak technologie zničila mužské pohlaví, kterou napsal ve spolupráci s Nikitou D. Coulombovou. To není nijak přehnané.

Red.: Objevují se teze, že je „bílý heterosexuální muž“ diskriminován, zatímco ženy a sexuální menšiny mají jen práva a výhody. Je tomu tak?

Chv.: Podle toho, co si kdo představuje pod pojmem „bílý heterosexuální muž“. Pokud to má být panovačný, arogantní, bezohledný „vládce světa“, tak to tak může vnímat. Tenhle druh mužů se samozřejmě změnám ve společnosti vzpírá. Už dva roky to můžeme pozorovat ve zvláštním chování amerického prezidenta. Překvapivě mnoho mladých mužů z Evropy odešlo bojovat v řadách IS do Afriky. Agresivitou naše euroamerické muže překonali bojovníci za radikální islám. V islámu je místo žen jasně dané, a muže nemohou ohrožovat. Zdá se, že tohle téma hýbe současným světem víc, než bychom si přáli. V Indii stoupá počet znásilnění. Nejde o minority, ale o hledání nového místa pro muže- otce rodiny. Už to nebude ten všemocný vládce. Určitě ne tady v Evropě.       

Red.: Když se řekne domácí násilí, naprostá většina lidí si vybaví, že muž týrá ženu. Jsou ovšem i případy opačné. Jaké metody používají ženy k týrání mužů?

Chv.: Ženy jako slabší pohlaví vládnou odjakživa vlastními prostředky, jak ovládat muže. Jsou k tomu od přírody výborně vybavené. Pro zajištění potomků potřebují vytvořit s mužem pevnější vazbu. K tomu odedávna využívají sexuální chování. Obvykle je vytváření vazby vzájemně prospěšné a příjemné. Sdílení intimity pár posiluje a poskytuje mu hodně energie. Ale vazbu lze zesilovat také například vyvoláváním pocitů viny nebo jinými manipulacemi. Snadněji lze ovládat muže, který má nějaké vady, je třeba závislý, nebo slabý, nemá dostatečné sebevědomí, chová se ke své ženě jako ke své matce a cítí se provinile, když něco nesplní. V takových případech se může stát, že je vazba páru udržovaná terorem. Jsou na to ale potřeba dva.   

Red.: Setkal jste se ve své praxi s případem, když žena svého manžela/partnera přímo bila nebo i znásilnila?

Chv.: To spíš výjimečně. V jednom zvlášť patologickém páru chodila žena s mužem nakupovat tak, že mu držela doslova kudlu v zádech. A když se ohlédl za jinou ženou píchla ho do zad. Fakt! Znásilnění muže, tedy vykonat s ním sex proti jeho vůli, to snad ani nejde. Zneužít mladistvého, to ano, to se stává.

Red.: Když pomineme vyloženě násilí, s jakými potížemi se na Vás jakožto rodinného a vztahového psychoterapeuta muži obracejí?

Chv.: Muži chodí obecně méně často než ženy. Ale přibývá těch, kteří se přijdou zeptat, co se to asi stalo, že se z ničeho nic od něho žena odstěhovala. Do té doby se mu zdálo, že je všechno v pořádku. Proč něco neřekla dříve? Obvykle se ukáže, že nejen naznačovala, ale pokoušela se s ním dost dlouho mluvit o tom, že něco podstatného v jejich páru chybí. Obvykle necítí autentický kontakt, a sdílení. A taky přibývá těch, co se už ve středním věku potýkají s poruchami erekce. Jsou překvapeni, že mají dobrou erekci při sledování pornografie a masturbaci, ale vůbec jí nejsou schopni při pokusu o styk s milovanou ženou. A později se ztratí erekce i u pornografie. Nechápou, že si jejím sledováním a nadužíváním podřezávají větev sami pod sebou.     

Red.: Předpokládám ale, že spousta mužů raději ve vztahů trpí, než aby se svěřovali a „řešili“. Přeci jenom muži prý nepláčou…

Chv.: Ano, je to tak. Vůbec nemáme rádi, když se musíme s někým „radit“. Neradi se svěřujeme s něčím, co nám nejde, v čem selháváme.

Red.: Nesou muži a ženy nevěru partnera stejně špatně nebo je v něčem rozdíl?

Chv.: Nenesou. To je pozoruhodné. Víme, že většina mužů špatně snáší možnost ženiny sexuální nevěry, zatímco ženy silněji reagují na nevěru emoční. To má důvody v rozdílné investici do potomka u mužů a žen. Emoční stabilita a dlouhodobá vazba partnera je pro ženu významnější faktor, než kdo je otcem dětí. Pro muže naopak hraje velkou roli otázka, zda je opravdu otcem svých dětí.  

Red.:Možná trochu rouhačský dotaz, ale muž je plodný po celý život. Je tedy pro něj „doživotní věrnost v monogamním svazku“ dělaná?

Chv.: Formálně sice k oplodnění stačí i jediná spermie, a těch je v každém ejakulátů mnoho miliónů. Pokud muž produkuje spermie, a je-li jich dost, pak může být plodný po celý život. Jenže oplodněním otcovství nekončí. Chce-li muž, aby jeho potomek dospěl a dobře si vedl, musí se jako otec angažovat v jeho výchově. A to sotva může udělat, když má dvě nebo tři rodiny mezi kterými přebíhá. Hrát roli okresního plemenného býka může být v mládí zábavné, ale když pak musí sledovat, jak se jeho děti potácí od ničeho k ničemu, nedosahují dobrého vzdělání, upadají snadno do nástrah drogové scény, není to veselý pohled. To všechno hrozí dětem, kterým se jejich otec nevěnuje. 

Red.: Když už na nevěru dojde a šlo o úlet třeba pod vlivem alkoholu. Měl by jít „hříšník“ s pravdou ven, nebo raději zatloukat?

Chv.: To bývalo oblíbené téma doktora Plzáka. Já si myslím, že je to na každém páru. Věrnost musí řešit každý sám za sebe. Nelze udržovat věrnost jen proto, že se to nedělá, nebo že by se ten druhý zlobil. Když si jsme vědomi všech důsledků, obvykle se nevěry nedopouštíme. A už vůbec nevěra nehrozí tam, kde je bohatý vnitřní život páru, s naplněním sexuálních potřeb. Tam kde naplňované nejsou, je třeba se nad tím aspoň zamyslet: co se děje, proč nám to nejde?

Red.: Vy se věnujete i psychosomatice. Mají muži nějaké specifické potíže? A nemyslím jen erektilní dysfunkci.

Chv.: Mají spoustu potíží. Ale raději snáší bolesti nebo všechny možné operace, než by si šli s někým povídat o tom, co se to asi v jejich životě děje, že jsou opakovaně nemocní.

Red.: Existují i muži, kteří nemají ze sexu příliš velké potěšení? Nedávno jsem narazil na studii, podle níž docela vysoké procento mužů trpí postkoitální disforií.

Chv.: Žijeme v době, kdy je k dispozici tolik erotického materiálu a možností sexuálního vyžití, jako nikdy před tím. Wilhelm Reich předpokládal, že až budou lidé mít dostatek sexu, budou zdraví. Po sto letech od jeho vizí nemůžeme říci, že by se naplnily. Otázka ovšem je, jaký sex vlastně to je. Dospělý sex s milovanou osobou v plnohodnotném a perspektivním vztahu nepřináší dysforii. Je naopak zdrojem velké energie, a bohatých interakcí, bohatého života. V současnosti ale procházíme dost těžkým obdobím, kdy se mění vztah mezi mužem a ženou. Dnes je mnohem větší důraz kladen na kvalitní vztah a emoční život, na neustálý rozvoj osobnosti, což je mnohem náročnější, než jen vydělávat peníze. Svět poskytuje tolik možností, že nevíme, co dřív. Když se nedokážeme omezit, můžeme ztratit to nejcennější: blízkého partnera a děti. V tom lze často najít smysl.